Dubická ulice - Eichaerstraße

Dubická ulice začínající u Smetanova nábřeží prochází nasvém začátku místy kdysi zvanými Víska, tedy Dörfel. Do této rybářské osady s chudinskými domky začal v 19. století naplno pronikat průmysl v podobě textilních manufaktur. Zdejší poloha cesty kopírující řeku se tak stávala ulicí později pojmenovanou Dubická, Eichaerstraße. V němčině byla Dubice nazývána Klein Eicha. Započalo tak vlastně budování průmyslové zóny města, i když ani neprůmyslových staveb zde není dnes málo.

Začátek Dubické ulice u Smetanova nábřeží v roce 1970:

Přibližně stejný pohled do Dubické ulice 6. 1. 2009:

Mapka - toto místo je zde

První snímek pochází z počátku roku 1970, kdy byla zima na sníh opravdu bohatá. V levé části snímku ještě nestojí bytovka, která zde přibyla ve druhé polovině 70. let. Naopak na pravé straně ulice za parkem ještě stojí budova, která byla součástí bývalé Kirchbergovy kartounky. Budova byla zbořena v roce 1970, byl zde zřízen sklad druhotných surovin a později zahrada školky. Pozemek tak dnes patří k vilce postavené v roce 1937, kde na konci války sídlilo velitelství Rudé armády. Na rozdíl od druhé strany ulice, kde se postupně stavěly řadové obytné domy.

Pohled na řadové domy někdy okolo roku 1940 na snímku fotografa Wildgatche:

Stejné domy na současném snímku Libora Kadlece z 11. 7. 2012:

Největší zvláštností jsou na dobovém snímku asi předzahrádky u domů, které zmizely až v době poválečné, nevím bohužel přesně kdy. V levé části staršího snímku je část budovy původně Kirchbergerovy kartounky. Na straně u řeky dále po směru toku Ploučnice se nalézají jen samostatně stojící budovy původně spíše komerčního účelu. Další budovy za zády fotografa už patří do areálu bývalé továrny rodiny Botschen, která jej vlastnila až do války. V budovách u dnešního čp. 992 byl od roku 1872 vyráběn samet, sametové i hedvábné stuhy a stužky. Ovšem předtím se jednalo právě o hlavní část kartounky dvou generací Kirchbergů. V letech poválečných sloužily budovy po mnohá léta mateřské a později zvláštní škole. O něco dále jsou bývalé sklady obilí a zemědělských produktů Emila Grundfesta. Za první světové války zde uskladněný cukr muselo hlídat vojsko v období nedostatku potravin.

Grundfestovy sklady v období první světové války:

Stejná budova zachycená dne 30. 11. 2013:

Dörfel přes louky za městen v roce 1898:

Na snímku z konce 19. století, pořízeném z prostoru zahrádek nad stadionem, přes dnešní druhé travnaté fotbalové hřiště, je vlevo vidět Botschenova samtsfabriken, uprostřed Grundfestovy sklady a úplně napravo bývalá kartounka a barvírna firmy Grünfeld & Bloch, později patřící k majetku Arnolda Rosenthala. Po roce 1945 byla v objektu zřízena slévárna n.p. Nářadí, který získal po válce Rosenthalovy továrny, tedy i zdejší barvírnu. Hned za tratí je objekt vodárenského zařízení zásobující v době páry železnici vodou nabíranou z Ploučnice před jezem. Ještě o malý kousek dále je dnešní areál prádelen, který býval původně koželužnou firmy Ignaz, později Adolf Dub & Co.

Kluziště pro zdravý pohyb a otužování v roce 1900:

Mapka - toto místo je zde

V pravé části v pozadí je jasně patrný objekt zmiňované koželužny. Ústředním motivem snímku je však vyhlášené kluziště. Tato místa se nachází pod svahem trati v místech dnešního dvora a stavby bytového domu zvaného Parlament postavený Státními železnicemi pro své zaměstnance po roce 1923. Kolem roku 1900 se však ještě za tratí téměř žádná stavba nenacházela. Okolo roku 1910 přibyly domy na pravé straně Dubické ulice ve směru k Dubici a počátkem dvacátých let i zmiňovaný Parlament určený pro rodiny železničních zaměstnanců. Dnes se již snad ani nechce věřit, jaký zde panoval kdysi pořádek.

Pohled do Dubické ulice krátce po roce 1910:

Na celkovém snímku z roku 1910 je celý prostor dobře vidět, včetně Holého vrchu v pozadí. Zvláštností, na kterou musím upozornit, jsou domy v tomto pohledu za Dubickou ulicí, které tam ještě nestojí všechny. Původně každý dům stával samostatně a nebyly to klasické řadové domy. K jejich dostavbám a spojení v celistvou řadu došlo až v letech druhé poloviny minulého století. Také zde ještě přibyl oproti tomuto snímku zmiňovaný bytový dům železničářů, mezi traťovými podjezdy pak zahrádky a za silnicí několik rodinných domků. Za to už od roku 1902 stojí na levém okraji viditelná vila obchodníka se dřevem Augusta Deutschmanna. V domě byla v přízemí firemní kancelář se samostatným bočním vchodem, v patře rozlehlý byt majitele. K domu patřila i pila se skladem dřeva umístěná pod areálem železničních dílen a přiléhající k dvorku domu. Pila byla po roce 1938 jako židovský konfiskát i s vilou začleněna do dílen tehdy Říšských železnic.

Část zimního sportovního areálu z cesty u přejezdu tratě v létě 1909:

Detailnější pohled do stejných míst Eichaerstraße někdy po roce 1910:

Ještě jeden pohled do stejných míst Eichaerstraße - Dubické ulice okolo roku 1915:

Přesně toto místo bylo vytipováno Státními železnicemi k výstavbě bytového domu pro své zaměstnance zejména z nedalekých dílen. Po válce fungující pod názvem ŽOS (železniční opravny a strojírny). První část domu zvaného Parlament byla postavena v roce 1923, jak je zachyceno na následujícím snímku. Lze si povšimnout dvou zajímavostí. Jednak není dostavěn celý dům v části ohybu silnice. A za druhé je zajímavé si uvědomit, že pán na kole nejede v protisměru, ale tehdy se ještě jezdilo vlevo.

Novostavba ne zcela dokončeného bytového domu pro železničáře v roce 1923:

Tak zvaný Parlament v Dubické ulici dne 17. 3. 2015:

Další část domu v ohybu silnice až k železničnímu podjezdu byla dostavěna až v roce 1924. Předcházelo tomu dohadování vedení Státních železnic s vedením města, které chtělo k nově vybudovanému podjezdu tratě vésti silnici o šířce 12 metrů, což ubíralo prostor pro stavbu domu. V reálu to podle vyjádření stavitele znamenalo snížení počtu plánovaných bytů v domě o 3 byty. Železnice argumentovaly šíří nového podjezdu tratě, který má 8 metrů a tím pádem zbytečností tak široké komunikace vedoucí z tohoto podjezdu. Podjezd pod tratí byl původně spíše průchod pro pěší, protože hlavním podjezdem byl podjezd blíže řece. Do dnešní podoby byl rekonstruován podle plánů městského architekta ing. Karla Winklata v roce 1923 jako náhrada za úrovňový přejezd tratě s vyústěním v místech stavby bytového domu, jak je vidět na předešlých snímcích. Střední část Parlamentu již také není zcela původní, protože v roce 1988 zde došlo v jednom z bytů k výbuchu plynu a celá střední část domu z předešlého snímku byla zničena. Tehdy měla tato smutná událost i dvě oběti na životech místních obyvatel.

Již dokončená stavba Parlamentu v roce 1938:

Parlament 17. března 2015:

Snímek dnes již nelze pořídit ze zcela stejného místa, protože v místech pod silnicí dnes stojí garáže. K Parlamentu byla ještě o něco později přistavěna k části u dílen další část dnes jednolitého domu, zvaná Senát. Původně byl mezi oběma částmi průjezd přesně v ose Dubické ulice, tak jak původně vedla k již zmiňovanému přejezdu tratě. V padesátách letech byl i tento průjezd zastavěn a vznikly tak další bytové jednotky.

Ještě mezisnímek Jaroslava Sršně z roku 1981:

Na počátku 20. století se louky za městem začaly zastavovat různými objekty. Určitě jedním z prvních u cesty do Dubice byly i městské jatky. Slavnostně otevřeny byly dne 1. 10. 1901. Stavěly se v době, kdy se stavělo nejen s ohledem na účel, ale také esteticky. Proto tak vznikla zřejmě nejhezčí industriální stavba ve městě, i když dnes to tak již možná tolik nevypadá. Stav po více jak stu letech se dá alespoň přibližně stejně zachytit jen u budovy restaurace provozované u městských jatek, dnes správní budovy firmy.

Areál městských jatek krátce po dokončení v roce 1901:

Detail Restaurace Jatka a správní budovy ze stejné pohlednice:

Dnešní stav správní budovy bez restaurace zachycený 26.4.2008:

Snímek ze stejného místa již pořídit nelze. Naproti budovy restaurace totiž přibyla v roce 1912 stavba transformátorové stanice firmy NEW (Nordböhm. Elektrizitätswerk a. g.), Severočeské elektrárenské společnosti se sídlem v Podmoklech. Ta zajišťovala přívod elektřiny z Trmic pro budovanou elektrifikaci města. Dále směrem k Dubici byla firma Autogen Gasakumulator in Prag akc. spol., výroba disousplynu a kyslíku, dnes plnírna plynových lahví. Hned vedle, do továrny na samet firmy Ignaz Richter und Söhne, byli v roce 1944 přemístěni totálně nasazení cizinci firmy Sonnenschein Berlin, která zde zahájila náhradní výrobu akumulátorů za svou vybombardovanou továrnu.Byl tak položen základ pozdějšího národního podniku Pražská akumulátorka Akuma.

Vjezd do podniku Pražské akumulátorky n. p. Akuma v roce 1969:

Vjezd do podniku Varta, později Johnson Controls baterie dne 1. 5. 2011:

Před válkou v čp. 961, přibližně v místech dnešních elektrorozvodných závodů vedle jatek, sídlila firma Klingebeil & Co. Kommanditgesellschaft, výroba isolačních trubek a hliníkových korunkových uzáverů pivních lahví. Ta v roce 1946 vyhořela a byla zrušena. Už málo kdo si dnes vzpomene, že v jedné z nevyhořelých hal byla v pronájmu firma Jaroslav Cankař, výroba kompresorů, která ještě do roku 1950 přesídlila do Bělé pod Bezdězem, kde funguje dodnes. Za Jatkami se také nalézal bývalý sklad Reichstelle, který byl adaptován na halu pro aukční dobytčí trhy a ty měly být zahájeny ve středu 22. října 1947. Jenže tato aktivita neměla dlouhého trvání. Další poválečný vývoj průmyslové zóny do dnešních dnů byl opravdu výrazný, ale to je již jiná kapitola, modernější.

Hlavní českolipská trafostanice v Dubické ulici okolo roku 1935:

Bývalá trafostanice v Dubické ulici 29. 10. 2010:

Dubická ulice je zřejmě tou ve městě nejdelší ulicí, vedoucí takřka z centra až skoro za město, nepočítám-li k městu připojenou část Dubici. Do prostoru Dubické ulice velice výrazně zasáhla železnice s kolejištěm Hlavního nádraží, které obchází na jeho severním okraji. K tomu nutno připočítat rozsáhlý areál železničních dílen, které stejně jako ostatní železniční stavby vznikly na vyvýšených navážkách a rozdělily tak zdejší původně celistvé louky dosti výrazně. Dnes je prostor již poměrně hustě zastavěn a to je také důvod, proč není možno zcela přesně, či mnohdy takřka vůbec, pořídit srovnávací snímek k pohlednicím z počátku 20. století. Doufám, že to pro tuto kapitolu nebude vadit.