Heinrich Wedrich, *26.9.1835 - †7.11.1904 vždy v České Lípě

Tato českolipská osobnost zejména druhé poloviny 20. století není typickým zástupcem nejčastěji zmiňovaných okruhů osobností. Nejedná se totiž ani o politika, ani o umělce, ale o podnikatele a zejména městského mecenáše. Toto z Heinricha Wedricha dělá člověka, kterému bych velice rád věnoval alespoň několim řádek. Pocházel z velice významné českolipské rodiny. Není známo, kdy přesně do Lípy přišli, nebo kde se tu vlastně vyskytli, ale první zcela jasnou zmínkou o rodině je majetkový převod z otce na syna zaznamenaný na počátku roku 1790. Již tehdy zcela prokazatelně rodina vlastnila tak zvaný Wedrichovský dům s přilehlým pozemkem. Jedná se o dnešní dům číslo popisné 737, který už tehdy byl přibližně stejně velký. Zde také rodina začínala s podnikáním v textilním průmyslu, v počátcích v barvení látek, zejména s modrotiskem. Později i s výrobou potiskovaného textilu, čili kartounu. Jenže to už dávno k požadované výrobě onen dům nestačil a tak rodina začala budovat další výrobní prostory na druhém břehu řeky. Přesněji řečeno ramena řeky, tehdy procházející souběžně s domy v Barvířské ulici a později také nazývané Wedrichovým kanálem. Zde tedy na obou březích jižního ramene Ploučnice předci Heinricha Wedricha vybudovali poměrně rozlehlý tovární textilní komplex. V první polovině 19. století v továrně pracovalo až 150 tiskařů, 40 učňů a 30 nádeníků. Zřejmě vrcholu výroby továrna dosáhla v roce 1845, kdy zaujímala svou výrobou 23. místo mezi českými kartounkami. Nejdéle již ve druhé polovině 19. století rodině také patřily domy na rohu ulic Barvířské a Hrnčířské. Dá se říci, že se jednalo o takové malé Wedrichovské území, kde přišel na svět koncem září 1835 syn Heinrich, někdy také česky jmenovaný Jindřich. Jak rostl a rodinná tradice velela ujal se rodiného podnikání, ovšem už v době úpadku textilního průmyslu, kdy o kartoun z tradiční výroby, tedy potiskované látky, přestával být zájem. Nejprve však byl hlavní postavou rodinné firmy jeho starší bratr Wenzel, cechovní představený, reprezentant Eskomptní banky a spoluzakladatel Městské spořitelny v roce 1862, který v roce 1878 umírá. Mimo jiné si ještě nechává vyprojektovat třípodlažní nárožní dům, který měl stát naproti Wedrichovského domu 737 v ostrém ohybu spojnice ulic Barvířské a Hrnčířské, ale tento projekt se již později neuskutečnil, i když pozemek byl na dlouhá léta stále označován jako wedrichovo staveniště. Takže všichni co ještě pamatujeme zástavbu Hrnčířské ulice na tomto rohu máme v paměti jen zahradu se vzrostlými stromy. Po smrti bratra se Heinrich ujímá rodinného podniku zcela, neboť dříve měl na starosti zřejmě jen finanční záležitosti. S úpadkem textilního odbytu již nedochází k dalšímu rozvoji firmy, ale Heinrich Wedrich byl patrně obratným finančníkem a zcela jistě také disponoval značným majetkem. Následně pak v době jeho smrti, když zemřel bez přímých mužských potomků, mohl odkázat slušné finanční částky příbuzným, ale zejména jak je uvedeno v poslední vůli „mému milému městu České Lípě”.

Ještě za svého života se angažoval ve spolku ostrostřelců i lukostřelců, krátce se věnoval veřejnému životu, ale znechucen přílišným partajničením se z něj stáhl a více se věnoval svým sběratelským zálibám. Shromažďoval zejména preparáty exotické zvěře a právě tato sbírka se stala základem dnešní exotické expozice vlastivědného muzea. Zároveň z této sbírky pochází i stále největší exponát našeho muzea, tedy dolní čelist velryby grónské, raritní exponát i v rámci České republiky. Dalším oblíbeným artiklem byla numismatika, poštovní známky, obrazy, kuřácké potřeby, hodinky a podobné drobnosti, které i díky své drobnosti měly v drtivé většině osud věcí tak zvaně ztracených. Obsáhlá byla i sbírka knih, ovšem zejména německých, což zase zejména v roce 1945 předurčilo jejich osud. Pro tyto všechny předměty stihl ještě za svého života Heinrich Wedrich zakoupit na konci Havlíčkovy ulice, nebo spíše v ulici Roháče z Dubé, objekt hostince Údolí Josafat a přebudovat jej na Knihovnu a museum Heinricha Wedricha, které mělo být stále veřejnosti přístupné včetně zahrady. Objekt byl k tomuto účelu přebudován a otevřen až po smrti svého mecenáše, který jej odkázal městu.

Jak se zdá, byl i přes všechny své aktivity, Henrich Wedrich mužem spíše nenápadným a proto o jeho osobě jako takové toho není příliš známo. Zřejmě nejpodrobnější zpracování o něm známých faktů je uveřejněno ve vlastivědném sborníku Bezděz z roku 1999. Poměrně dost informací se o této osobnosti lze dozvědět na několika místech webových stránek zdejšího muzea. O významu rodiny dodnes poměrně výmluvně hovoří dochovaný dům číslo popisné 737, známý spíše pod pozdějším pojmenováním TeTa, na rohu ulic Barvířské a Hrnčířské. Dále se kromě zlomku musejních sbírek dochovala rodinná hrobka u kostela Narození panny Marie, bohužel takové štěstí již nemělo Wedrichovo museum a za své už dávno vzal i tovární komplex na pravém břehu Ploučnice u dnešní křižovatky. Z velké části padl za oběť regulaci řeky už po roce 1910 a poslední velká budova přebudovaná a známější jako kasárna v místech dnešní křižovatky byla zbořena ještě před rokem 1960. Vidíme, že majetek rodiny a potažmo posledního přímého potomka českolipské rodiny Wedrichů byl nemalý. Dnešní optikou měřeno je i velice pozoruhodné, že Heinrich Wedrich nemyslel v posledních dnech života sobecky a značnou část majetku věnoval pro blaho spoluobčanstva. Dnes je proto až s podivem, že jej neuctíme alespoň pojmenováním jedné z českolipských ulic, které ve městě stále vznikají. Takových lidí bychom si měli vážit a připomínat si je, takže čest jeho památce...