Kulturní dům Crystal

Druhou převážně novodobou kapitolu jsem se rozhodl věnovat kulturnímu domu Crystal jako volné pokračování či doplnění ke kapitole o obchodním domu URAN. Jak jsem již ve zmiňované kapitole poznamenal, obě stavby byly zadány projektantům takřka současně, tedy v tomto případě se začátek pohybu událostí datuje k roku 1973. Architektonický projekt zpracovávala v obou případech jedna konstrukční kancelář, dnes známá jako SIAL. Blíže o kanceláři a obecnějších věcech jsem se trochu zmiňoval u Uranu. A stejně i v tomto případě byla hlavním impulsem k napsání této kapitoly zejména účast na komentované prohlídce objektu s výkladem hlavnícho architekta stavby pana Jiřího Suchomela, který dosti změnil můj názor na tuto stavbu. Ale od začátku, z let kdy jsem byl ještě malý hošík, tedy ještě dřív...

Myšlenka výstavby nového kulturního domu v České Lípě se zde objevovala minimálně od padesátých let 20. století. V letech předválečných a poválečných platily za kulturní zařízení zejména sál hotelu Merkur, Národní dům na východní straně Hrnčířské ulice, dnes neexistující objekt, dále Beseda, dřívější Apollo sál v zadním traktu domu v Jiráskově ulici. Dům dodnes stojí, ale sál byl zbořen před výstavbou panelových domů na Újezdu. Samozřejmě je nutno jmenovat i Jiráskovo divadlo, původně hospodský sál, později tělocvičnu přebudovanou na kulturní stánek sloužící dodnes. Jako kulturní centra fungovaly pochopitelné i další sály u některých hostinců, jako U vévody, na Svárově, dále dnes nestojící Lukostřelec v ulici 5. května a taktéž sál u kavárny Central naproti Unionce, dnes již také neexistující. Také je možné připočítat sál u hostince - motorestu Lada, místo kterého je dnes už také jen vysoká tráva. O všech těchto objektech najdete na těchto stránkách nějaké informace a fotografie. Výčet by asi mohl být delší, dříve se prostě hostince s různě velkými sály stavěly. Takže byly i v Dubici, Staré Lípě a mnoho dalších menších přímo ve městě. Jenže s novou dobou bylo třeba zbudovat jeden centrální, kolektivní kulturní stánek, jak byl i později kladen důraz, vhodný na sjezdy vládnoucí strany, kde by bylo možné přijímat hold dělnické třídy, kterou strana reprezentovala. Jako nejvhodnější lokalita byla již od počátku vybírány nezastavěné prostory západně od tehdejší Mostecké ulice, dnes křižovatka a prostor mezi zatím oběma obchodními domy, tedy Benešovo náměstí. Zajímalo by mne, kdo to ví, že se to tak jmenuje...

Nakonec bylo 20. června 1973 rozhodnuto na MNV umístit novou stavbu ještě trochu východněji a to pod klášterní zahradu, nebo spíše stavbu do zahrady jaksi vtlačit, s celkovým záměrem vytvořit spojnici mezi klidovou zónou u kláštera s nově budovaným nákupním centrem u křižovatky. Zde je potřeba se trochu zastavit. Pokud přemýšlím, co je na Crystalu nejhorší, je to právě jeho umístění. Jeho stavbou se nenávratně zničila klášterní zahrada a zásadním způsobem se narušilo panorama pohledu na klášter a jižní stranu centra města celkově, neboť právě klášterní areál je zde jasnou dominantou. Nutno jedním dechem ale také dodat, že v oné době klášterní zahrada připomínala spíše rumiště, byla zanedbaná až hamba, ale to byl asi obecný problém té doby a celkového vztahu k nesocialistickým tradicím a památkám. Určitě to byl stav napravitelný, na rozdíl od dnešní reality. Katastrofální umístění stavby zmiňuji proto, že chci zdůraznit pro výběr místa nevinu architektovu, ten dostal úkol a místo. A dle mého názoru se architekt Suchomel zhostil tohoto komplikovaného úkolu velmi dobře a zejména jeho záměry, mnohdy samotnou realizací pokřivené či nerealizované vůbec, potvrzovaly snahu vyjít z této situace co nejlépe.

Hned při předložení hmotové studie v květnu 1974 se zasadil zejména ředitel Okresního muzea pan Břetislav Vojtíšek o úpravu stavby, aby nebyl tolik zastíněn klášterní areál, což bylo architektem přislíbeno. Rozpaky také vyvolával požadavek vybudování jednoho centrálního sálu po celé ploše stavby o kapacitě 900 míst ve stylu postavíme stoly a židle, kde se bude při schůzích servírovat pivo a párek, jak poznamenal při svém výkladu p. Suchomel. Pochybnosti o potřebě tak velkého sálu vyslovili i další zainteresové osoby, takže od tohoto požadavku bylo později odstoupeno. V původním návrhu stavby použil ing. Suchomel na vnější plášť úpravy cihlového režného zdiva, čímž by budova měla jaksi souznít s barokním komplexem kláštera a evokovat barokní opevnění. No nevím, naštěstí se další bunkr nekonal. Podstatnou náhodou pro zrod stavby se stalo setkání na mladými architekty pořádané tak zvané Školce SIALu na Jedlové. To prý bylo takové potlachání o práci a všeličemž kolem, tak jak to mezi mladými bývá. A na onom srazu byl i zrovna se z Kodaně navrátivší inženýr Ctibor Dattel, který referoval o v té době u nás zcela neznámých nízkoenergetických domech v dánské architektuře. To Jiřího Suchomela natolik zaujalo, že se rozhodl vhodné rozvržení budovy k tomuto tehdy experimentu využít. Budova měla plánovanou šikmou čelní stěnu orientovanou k jihu, tedy ideálně k využití slunečního svitu. Znovu připomínám, že o slunečních kolektorech, zejména fotovoltaických, tak jak je známe dnes nebylo v té době ani zmínky. Počátek jejich vývoje je datován za rok 1973, který byl vyvolán světovou ropnou krizí. Proto se zde jednalo o opravdu novátorský počin, kde bylo nutno vymyslet zcela vše. Došlo tedy k zásadní přeměně venkovního pláště, který je součástí jedinečně řešeného systému vytápění a větrání celé stavby. Právě tento systém je unikátním a nadčasovým počinem technického řešení, které dodnes nebylo náležitě doceněno a už jen samo o sobě dělá stavbu vyjímečnou. Bohužel systém byl neustále degradován nevyškolenou obsluhou a dnes dokonce naprosto cituji a souhlasím „perverzním” plakátem. Ale k systému se ještě vrátím později.

Již od počátku se projekt a hlavně realizace kulturního domu potýkala s provinčností města, jinak našeho krásného, a jasně daným rozpočtem 35 milionů socialistických korun československých. Toto bylo zadání architektovi. V městském zpravodaji na konci roku 1989, čili ke konci stavby je již rozpočet uveden ve výši 60.358.000 Kčs. Pro srovnání uvádím náklady na výstavbu Prioru, které přesáhly 99 milionů stejných Kčs a dostavovaného v přibližně stejném čase. Původně na stavbu kulturního domu bylo vydáno územní rozhodnutí 29. 8. 1978, ale pozbylo platnosti, neboť nebylo z důvodu dodavatelských rozporů požádáno o stavební povolení. Základní kámen, šedočerný syenit ze Šluknova, ke stavbě kulturního domu byl položen v pondělí 21. listopadu 1983. S výstavbou se však započalo až po vydání stavebního rozhodnutí ze 4. dubna 1984. V původním záměru byla stavba rozdělena do tří bloků. Pod označení Blok A se skrývala stavba malého (využíván zejména jako kino se 174 místy) a velkého (630 míst) společenského sálu, foyeru, okresní lidové knihovny, provozu restaurace, polytechnické dílny pro návštěvníky, aranžérské dílny pro potřeby celoměstské propagace, garáže pro čtyři dodávky a obchodní pasáže, jež zajišťovala přímé spojení parkingu a ústředního pěšího prostoru. Velký a malý společenský sál byly řazeny spolu se skladem nábytku za sebou tak, aby vzájemným sloučením těchto tří prostor vznikl jeden sál schopný pojmout 900 míst. Blok B se skládal z víceúčelového sálu (kino, divadlo, koncerty), jeho příslušenství, klubovny (při realizaci byly klubovny zčásti změněny na herny), fotoateliéru, výtvarného ateliéru, administrativy kulturního domu, redakce týdeníku Českolipský nástup, místnosti městské odborové rady, čtyř služebních bytů a dvou nájemných garsoniér - ateliérů. Krytá chodba umožnila osamostatnit jednotlivé funkční jednotky kulturního domu tak, aby mohly fungovat nezávisle na sobě, ale v případě potřeby mohly tvořit jeden celek. Blok E (energoblok) obsahoval kotelnu, strojovnu chlazení, trafostanice a velín. Tento původní záměr, jak jsem již zmiňoval, byl poupraven zejména oddělením obou hlavních sálů. Takže dnes je ve východní části přízemí umístěn klubový sál v původním záměru k občasnému využití na biograf, což je dnes kino na furt. Na západní straně je umístěn velký sál a obě části jsou spojené původně otevřeným prostorným foyerem, tedy vstupní halou, hezky česky. Na vstupní halu v patře přirozeně navazovala restaurace s kavárnou, odkud bylo možné vyjít úrovňově jak na jižní stranu, tak i do zadní části areálu. Ostatně tato průchodnost je typickým rysem celého nejen prvního patra, ale celého objektu. Dále je v západní části patra umístěn malý tak zvaný baletní sál a řada klubových místností. Chodba s proskleným stropem je koncipována ke galeristickému využití, proto jsou tam na stěně takové kolejničky, do kterých se vystavované exponáty měly umisťovat na k tomu připravených panelech. Ve východní části patra je umístěna administrativní část. Stavbu prováděl podnik Pozemní stavby Liberec a technologickou část Uranové doly Hamr. V dokončeném a plně funkčním objektu mělo najít práci 60 zaměstnanců. Ale to jsem předběhl vývoj.

Samotné založení stavby bylo komplikované, jako u velkých staveb v celém okolí. A zřejmě i proto se zde nikdy před tím příliš nestavělo. Terén je totiž podmáčený se spodní agresívní vodou přibližně již v jednom metru hloubky. Ostatně již počáteční práce na stavbě zásadním způsobem začaly měnit úroveň a chování spodních vod, což se asi nejvíce a neblaze projevilo na domech zejména západní strany Sokolské ulice. Stavba mohutného kulturního domu byla založena na dvou stech betonových pilotech až 12 metrů dlouhých, či spíše hlubokých. Pro stavbu byla zvolena netradiční technologie, což činilo stavbařům značné potíže. Počínaje betonářskou technologií použitou například na stavbě Paláce kultury, dnes Sjezdového paláce v Praze, až po materiály k finální úpravě různých částí budovy. Proto bylo nutno v podstatě za pochodu stále měnit a upravovat stavební dokumentaci. Ovšem zcela zásadním bodem budovy je systém chlazení, ohřívání a cirkulace vzduchu. Autor českolipského kulturního domu ve svém příspěvku v časopisu Fórum architektury a stavitelství v roce 2001 objasňuje svoje toho času v Československu nezvyklé řešení energetické úspornosti. Nejdříve se vrací k počátkům jeho pronikání do dané problematiky:  „Malá skupinka nadšenců, kterou jsme tvořili spolu se vzduchotechniky Otto Valouchem a Janem Žemličkou, stavařem Karlem Novotným a zdravotním technikem Jaroslavem Peterkou, se pokusila na několika projektech budov i přímým experimentováním se vzorky a prototypy získat potřebné zkušenosti a dojít k prakticky využitelným způsobům omezení spotřeby tepelné energie v budovách. Její úsilí bylo orientováno hlavně na komplexní návrh energeticky úsporných řešení, využívajících stavebních konstrukcí a dosažitelných systémů vytápění a větrání k jímání, akumulaci a využití sluneční energie především pro vytápění a ohřev větracího vzduchu.“ Konkrétně ke stavbě našeho kulturního domu dodává:  „Po krátké sérii úvah o možné koncepci využití solární energie jsme se rozhodli pro řešení soustředěné na ohřev a chlazení větracího vzduchu dvou hlavních sálů a foyer domu. Šikmá jižní fasáda s plochou asi 800 m2 měla být provedena jako solární kolektor, ohřívající nasávaný větrací vzduch, který byl po příslušném ošetření ve vzduchotechnických systémech buď okamžitě použit pro větrání, nebo proháněn soustavou kanálů v betonové desce o rozloze zhruba 2400 m2 pod budovou a teplo z něj akumulováno pro pozdější využití. Tatáž deska mohla být v letním období předchlazena nočním vzduchem a využita ve dne k ochlazování větracího vzduchu.“ Vzduch k ohřevu na solárních deskách, což jsou v podstatě černé skleněné tabule, se na čelní stěne se sklonem 60 stupňů nasává v její horní hraně. Na ploše fasády se ohřívá a je vtažen do základů budovy. Výduchy jsou umístěné v zadní části pod klášterní zahradou. Jsou viditelné pod rošty venkovního ochozu prvního patra, například za restaurací. A protože systém je obousměrný, stejnými vzduchovými výduchy může být nasáván studený vzduch ze zastíněného prostoru za budovou. Celý rozvod je propracován do nejmenších detailů. Například dobře je to vyditelné na kamenném obkladu vnějšího pláště budovy u amfiteátru v zahradě, tedy kolem restaurace a kluboven. Zde jsou jakési otvory tak na malý prst v obkladech, což není jen vizuální okrasa, nýbrž vzduchové výduchy regulace teploty pláště budovy. Regulace celého klimatizačně vytápěcího vzduchového systému je manuální, vždyť v době vzniku byla jednak elektronika tohoto druhu v plenkách, ale zejména byl omezený rozpočet. To ovšem vyžaduje opravdu vyškolenou a fundovanou obsluhu, která v budově snad nikdy nebyla. Proto je jednodužší šířit dezinformaci, že systém nikdy zcela nefungoval. Sice to není zcela lež, ale také je to jen polovina informace. Jistě se na tomto stavu také podepsalo několikeré střídání majitelů, nájemců, provozovatelů atd. Tak došlo i k tomu, že skleněné desky na čelní straně fasády nebyly snad nikdy čištěny a pochopitelně pod nánosem prachu lze černou barvu jen tušit i z bezprostřední blízkosti, natož ze slunce, které tak neví, že právě tam má napřít své paprsky. A dnes naprostou korunu všem překážkám k hladké funkci systému nasadili zainteresovaní rozvinutím reklamní modré plochy plakátu, který ohřev vzduchu v podstatě znemožnil a o barevném souznění s památkovou zónou ani nemluvě. Přitom dodnes není v objektu instalovaná žádná jiná vzduchotechnika, ani klimatizace a přesto podle zkušeností mnohých návštěvníků se nezdá, že by byl i přes všechny zmiňované nedostatky s větráním vnitřních prostor nějaký zásadní problém. Jen zakrytím čelní stěny se asi vytápění krapet prodraží...

K vytvoření vzdochotechnického experimentálního a před tím nikdy neodzkoušeného systému se váží snahy autorů o ověření jejich teorie v praxi. Tvůrci chtěli celý tento svůj záměr prakticky odzkoušet na menší stavbě. Jejich pokusy Jiří Suchomel popisuje takto: „Velkou nadějí byla pro nás spolupráce se skupinkou nadšenců z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově, sdružené kolem astronoma Josipa Kleczka, nadšeného popularizátora solární energetiky. Od roku 1978 jsme pracovali na projektu pokusného zařízení s názvem Sluneční domek. Název byl možná pro laiky zavádějící, nešlo totiž o obytný dům, ale o malé izolované vědecké pracoviště, které kromě vlastní astronomické funkce mělo sloužit k dlouhodobému sledování, měření a ověřování celé řady energeticky úsporných prvků. Z potřeby kontrolovatelnosti a měřitelnosti pohybu tepla byla odvozena i celková koncepce domku. Jeho dvě místnosti byly doplněny vstupním zádveřím a sociálním zařízením. Domek byl navržen jako z větší části zasypaný zeminou. Obnažena byla pouze jeho jižní fasáda, krytá zasklenou konstrukcí, se třemi různými systémy pro využití sluneční energie. Stavba umožňovala paralelní izolovaný a porovnatelný provoz dvou systémů využití sluneční energie pro vytápění. Jedna část se měla ohřívat pasivně s využitím pohyblivých tepelněizolačních prvků zakrývajících samostatně jižní stěnu a okno v ní. Druhá, stejně velká část, byla navržena s aktivním systémem vzduchového kolektoru, akumulace tepla v zásobnících s vyměnitelnou náplní a předáváním tepla do budovy nízkoteplotní sálavou stěnou. Nad vstupem byl umístěn v té době ještě zcela experimentální systém s kapalinovými kolektory pro ohřev užitkové vody. Pro měřitelnost pohybu tepla byl domek nuceně větrán zařízením s rekuperací tepla a zemním výměníkem tepla v náspu za budovou. V roce 1980 byly vyrobeny všechny speciální části zařízení domku a měla se zahájit jeho stavba. Rozhodnutím tehdejšího prezidenta Akademie byly ale prostředky na ni užity jinak a naděje na získání hodnověrných zkušeností z provozu a měření konkrétní budovy se tak opět rozplynula.” Dle dalších slov už potíže vznikly s dostupností stavebních prvků, ale i ochotou stavebníků ke komplikovanější stavbě. Na Crystal se tedy šlo opravdu tak říkajíc z (v)oleje.

V průběhu stavby, jak jsem se již zmiňoval, docházelo k neustálým změnám původních záměrů. Tak například na obklady interieru bylo použito místo dubu borovicové dřevo, zase na obklad zadní části exteriéru bylo místo slovenského kamene použito direktivně travertinového obkladu z Jugoslávie. Vnitřní výzdobu vstupní haly měl provádět výtvarník Jiří Sopko, s nímž J. Suchomel dříve spolupracoval a měl k němu důvěru. Ten bohužel nebyl pro investora a režim přijatelnou osobou, tak byl úkol svěřen novoborskému sklářskému výtvarníkovi Ivo Rozsypalovi, který vytvořil ve vestibulu skleněnou plastiku. Jiří Suchomel alespoň s J. Sopkem konzultoval barevné provedení budovy. Tak na exteriéru skleněné desky čelní stěny byly zasazeny v zeleném rámu, střední schodiště dostalo červenou barvu, čtvrtkruhové mřížky jakýchsi držáků přístřešků kolem schodiště byly žluté a předsunuté konstrukce osvětlovacích stožárů byly modré. Vše v přesně daném odstínu. Dnes už zbyly jen zelené rámy. J. Sopko měl taktéž vytvořit pseudobarokní sochy, které měly být umístěny na konci každého vstupního chodníčku na střechu budovy z klášterní zahrady, kterých je celkem pět. Toto mělo dotvářet přirozené napojení areálu budovy na rekonstruovanou klášterní zahradu. Bohužel tato část záměru nebyla také nikdy realizována, i když přeci jen zahrada vypadá dnes podstatně lépe, než před započetím stavby. Této části taktéž dosti uškodilo nedokončení venkovního amfiteátru. Jeho výstavba skončila vytvořením betonového skeletu, který je dnes už také v hrozném stavu, přitom některé sporadické akce ukázaly, že i tato část záměru měla své opodstatnění. Takto byl zase pouze vykután kus zahrady s následným vybetonováním, což v konečném důsledku vyznívá přinejmenším rozpačitě.

Asi nejzachovalejší částí stavby je dnes kromě velkého sálu jen kinosál. Sice se původně mělo jednat o jakýsi klubový sál s občasným využitím ke kinoprojekci, ale použití pro stálé kino není s původním záměrem v zásadním rozporu. Na dotvoření akustiky sálu a vytvoření k tomu správných podmínek spolupracoval ing. Novotný, který na témže úkolu pracoval pro Českou televizi ve studiích na Kavčích horách. Tedy i zde najdeme stopy uznávaného odborníka ve svém oboru. Asi nejvýmluvnější jsou autorovy pocity ze stavby, kterou poprvé dkončenou shlédl až půl roku po kolaudaci, která se uskutečnila v roce 1990. Tehdy po návratu ze stáže v zahraničí se prý nestačil divit, jak se za tak krátkou dobu dá zničit tolik nápadů. No škoda, snad dojde alespoň k částečné nápravě během připravované adaptace kulturního domu k současnému využití pro městskou knihovnu. Mne osobně ze všech deformovaných záměrů mrzí i nevyužití původní koncepce otevřenosti a průchodnosti. Typickou ukázkou je středové schodiště z před budovy vedoucí na klášterní zahradu. Není to nádhera přes několik schodů odejít z parkoviště do klidu upravené klášterní zahrady? Byla by to paráda, pokud by schody nezdobyly někdy až dvě mříže znemožňující průchod. Ta neprůchodnost mi vadí rozhodně více než změna barevnosti schodiště. Objektivně vzato je to ale také bohužel dáno nepřístojným chováním některých našich spoluobyvatel a návštěvníků města.

Samostatnou kapitolou bylo hledání nejvhodnějšího názvu pro nový kulturní stánek. Nejsilněji byla ve hře jména pro město tradiční. Jenže Centrál už bylo použito pro kulturní komplex na sídlišti Špičák a tak se dále nabízel název Apollo. Také se uvažovalo o názvu Spektrum, jako výraz rozmanitosti stavby. Nakonec bylo zvoleno jméno evokující sklářskou tradici nedalekého Novoborska, vždyť v nedalekých plánech se měla obě města za pár desetiletí spojit v jedno. Tak tu máme prostě Crystal. A to ještě s C, asi jako odvozenina od názvu Crystalex. Objekt je, již řečeno bez sarkasmu, skutečným krystalem, který by ovšem mohl být vybroušen do ještě lepšího stavu. Bohužel však za uplynulých dvacet let jeho existence jeho lesk spíše zmatněl. Jak jsem již psal, nevhodnými stavebními zásahy, zanedbanou údržbou a tak dále. Doufejme jen, že když už nám ubylo kus klášterní zahrady, povede se uvažovanou rekonstrukcí v budově využít její potenciál, asi nejlépe realizací původně zamýšlených záměrů jejich původních tvůrců v čele s profesorem ing. akad. arch. Jiřím Suchomelem. Pro úplnost dodávám, že výstavba probíhala v letech 1984 až 1990, kdy byla provedena kolaudace. Na projektu spolupracovali Josef Franc, Václav Alda, Tomáš Novotný. Autorem tepelně technického řešení je ing. Jan Žemlička. Na stavebně technickém řešení se podíleli zejména ing. Karel Novotný a ing František Bielik. Statické řešení zpracoval ing. Jan Suchánek.

V textu jsem kromě osobní účasti na komentované prohlídce stavby s výkladem profesora Suchomela ve velké míře čerpal z diplomové práce Mgr. Jitky Kubištové, které zároveň děkuji za konzultace a některé obohacující názorové střety. Zmíněná magisterská diplomová práce s názvem Architektura 20. století v České Lípě bude k nahlédnutí v českolipském Státním okresním archivu na Střelnici. Všem zájemcům o místní architekturu a zejména českolipské stavby SIALu vřele doporučuji.

A samozřejmě nakonec musím doplnit několik obrázků mapujících vývoj místa a stavby. Částečně lze do těchto míst nahlédnout již v kapitole Sokolská dolní a v této kapitole fotografie doplňuji ještě dalšími, které mám k dispozici. První je pohled, dnes jakoby na Crystal z čela, tehdy na klášterní areál od jihu i se zahradou v době, kdy byl klášter ještě domovem mnichů žebravého řádu augustiniánů a zahrada udržovaná. Pohlednice ze sbírky Libora Kadlece je z roku 1899:

R. Rakem zapůjčený pohled na město od jihozápadu před rokem 1898:

V roce 1898 byla doprava z Mostecké ulice odkloněna tudy, neboť probíhala demolice starého kamenného mostu na severním toku Ploučnice a budoval se nový most železný. Více info o tomto v kapitole Alžbětin most. Budova vlevo za mostem byly městské jatky, které v roce 1901 nahradil nově vybudovaný komplex v Dubické ulici za městem:

A to už je jediná větší budova, která zde stála. Jednalo se o truhlárnu a výrobnu nábytku původně firmy Zinke&Kreher. Více v kapitole Sokolská dolní. Toto je snímek E. Skály pořízený v červenci 1970:

Záběr do stejných míst z 11.7.2009:

Paní Juhaňákovou zapůjčený detail truhlárny firmy Zinke & Kreher z roku 1940:

Pokus o srovnávací snímek stejných míst, ale jiného prostředí z 20. 3. 2011:

Demolice budovy v roce 1980:

Proti snímku z roku 1970 srovnání snímkem J. Topinky z 26. 5. 1980:

Tentýž den a autor, jen pohled ze Sokolské ulice od lázní:

V roce 1981 se začínal budovat URAN a v pozadí jsou místa pro KD Crystal:

Zahájení stavby zemními pracemi a odtěžením části klášterní zahrady v roce 1984:

Snímek M. Polakoviče a první betonářské práce na skeletu stavby v zimě 1984-5:

Stejná zima a stav stavby na snímku Jaroslava Topinky:

Dokončování hrubé stavby v pohledu od zbědované Unionky v roce 1987:

Kulturní dům Crystal po dostavbě zachycený J. Topinkou v roce 1991:

Obdobný pohled, bohužel nikoli z nadhledu, zachycený dne 7. 11. 2014:

Čelní pohled z první poloviny 90. let po dokončení úprav prostor mezi KD a silnicí. Na tomto a následujícím snímku před budovou ještě stojí dva kovové modré osvětlovací stožáry. Dnes jsou uříznuty a na jejich místě už je jen patrno jejich ukotvení. Mně osobně tedy tento detail stavby neschází:

Ještě jednou stavby v původním barevném provedení z poloviny 90. let:

Celkový pohled z 30. 3. 2008:

Zimní pohled z 6. 1. 2009:

Pohled ze Sokolské ulice z 3. 5. 2009:

A tak to vypadá dnes, zde tedy konkrétně dne 20. 3. 2011:

A nakonec hlavní architekt stavby při svém výkladu v chodbě určené k možnému výstavnímu využití, i proto prosklená střecha, aby prostor byl dostatečně prosvětlen, zachyceno 15. 5. 2011:

A na závěr několik méně kvalitních, ale dokumentačních snímků z týdeníku Nástup z počátků stavby. Vše započalo zemními pracemi, tedy odbagrováním klášterní zahrady. Snímek zachycuje stav prací v červnu 1985:

V březnu 1986 už byly zahájeny betonářské práce. I když se zpožděním způsobeným nutnou změnou projektu. V tuto chvíli byla naděje na dohnání časového manka a stavebníci Pozemních staveb Liberec měli dokončit stavbu s celkovými náklady 37 miliónů korun československých:

Začátkem července 1986 se počítalo s předáním stavební části nového kulturního domu k vybavení interieru v listopadu 1988:

Začátkem roku 1987 Českolipský Nástup informoval o pokračující stavbě zahájené v roce 1984, kde má českolipská závod Pozemních staveb Liberec prostavět 10 milionů Kčs z celkového rozpočtu 53 mil. Kčs, tedy již navýšenému. Tou dobou už byla dobetonovaná celá zadní stěna: