Špacír městem v období Sudet

Tato kapitola bude v mnoha ohledech jiná. Nebude totiž vázána k určitému místu nebo k určité události, ale projdeme si v ní napříč městem. Také zde budou scházet srovnávací snímky, ale přesto doufám, že i tak bude zajímavá. Proto také k jednotlivým místům přidávám klikací odkaz na příslušnou kapitolu v dosavadním plném znění na těchto stránkách. Na počátku byl pro mne náhodný telefon, ovšem ze strany volajícího přesně cílený. Volající totiž pořídil nemovitost a na půdě nalezl po „Němcích” nějaké věci, mezi nimiž bylo několik pohlednic z České Lípy, které je mu líto vyhodit a bude rád, když někomu udělají radost. Další překvapení bylo, že ona nemovitost se nachází až na Vysočině. No nakonec jsme se domluvili a za nedlouho mi přišla obálka s českolipskými pohlednicemi z let cca 1940 až 1942 ve stavu, jako by je včera někdo koupil v trafice. O jejich původu bohužel již dnes nic přesnějšího nezjistíme, mám však dvě teorie. První je výlet tehdejších majitelů domu na Vysočině do České Lípy, kde si na památku pořídili soubor minimálně 21 pohlednic. Pravděpodobnější mi však příjde varianta, že ze jmenovaného domu pocházel rekrut, který ve vojenském táboře v České Lípě pod Holým vrchem absolvoval vojenský výcvik. Samozřejmě tehdejší německé armády. A při této příležitosti si pořídil sadu pohlednic, které mu připomínaly výcvikové místo, kde se mu pravděpodobně i líbilo. Pravda, je to více fantazie než faktů, ale což, příběh, pokud je neznámý, je třeba vymyslet. Pohlednice jsou od různých vydavatelů, většinou s ozdobnými okraji, které jsem pro publikaci ořízl. Některé s popisky a některé bez. Tak to bylo v té době běžné. A v popiscích na pohlednicích té doby se právě velmi často objevoval údaj Sudetenland. Jednu kompletní pohlednici i s okraji přikládám, s popisem Böhm.-Leipa (Sudetenland). Nutno dodat, že je jediná v tomto článku, která nebyla v dodané kolekci, ale vybral jsem ji pro typičnost provedení, ale i proto, že na pohledu z Holého vrchu ku Špičáku je i tehdejší vojenský výcvikový tábor v místech dnešní základní školy - viz kapitola Holákovské výhledy.

Na místě je také projevení velkého díku dárci souboru 21 pohlednic, které mi udělaly neskutečnou radost. Stejně tak jsem velice potěšen, že jsou mezi námi stále lidé, kteří jsou ochotni udělat něco navíc, nezištně, jen proto, že to někoho potěší. A je jim líto podobné věci prostě jen vyhodit. Tak se s kolekcí snímků rád podělím.

Vydejme se tedy na procházku městem na konci třicátých a počátku let čtyřicátých, v období převratném a složitém, kdy živoz okolo samozřejmě nějak plynul. Pro někoho normálně, pro někoho tragicky. V tomto případě půjde opravdu jen o obrázky a podobu města té doby, až už byla jakákoli. Začneme dvěma celkovými pohledy na Českou Lípu. Oba jsou pořízené ze svahu pod vrcholem Hůrky. Dnes v podstatě nevyfotitelné snímky, všude domy, stromy atd. I tehdy byly na snímku stromy, ale spíše měly navozovat zdání okraje lesa, což tak skutečně vlastně bylo.

Dominantní budova v popředí je bývalou výtopnou ATE, později sklad olejů ČSD, dodnes existující, byť chátrající komplex, který to má zřejmě již spočítané (je rok 2019). Dráhy objekt již zcela jistě nevyužijí, v územním plánu je zde plánovaná komunikace vnitřního silničního okruhu a dnes vedle stojící podnik potřebuje parkoviště pro zaměstnance. Tenkrát okolo roku 1940 scházelo do zahájení výstavby podniku více jak 20 let a na loukách nestály ani rodinné domy jako dnes.V pozadí je v pravé části rozeznatelná budova nemocnice nad Vévodou v nejnižších místech svahů pod Špičákem, tehdy jen kopce.

Druhý snímek již v popředí zabírá Svárov v prostoru za školou. V centru snímku dominuje zámecká budova Vodního hradu, nad ní budovy Kláštera a trochu napravo školní budova dnešní Průmyslovky v Havlíčkově ulici, kam se také dostaneme. V záběru snímku lze tušit další zastávku procházky, Červený dům:

Roku 1583 postavený lovecký zámeček na severním okraji zámecké zahrady je dnes známý jako Červený dům (viz kapitola Červený dům). Myslím, že zde dochází k mísení pojmů a může to působit zmatečně, tak snad krátké vysvětlení. V zásadě zde hovoříme o dvou budovách s několika názvy. První je Vodní hrad, jak jsou dnes zbytky areálu nazývané. Původně se jednalo opravdu o vodní hrad, který byl ovšem později, po roce 1500, přestavěn na zámek. Ostatně tentýž areál dal jméno dvěma ulicím v okolí - Zámecká a U Vodního hradu. Pak to byla také továrna či přímo cukrovar. Tnes objekt opět nazýváme Vodním hradem, protože po demolici staveb z něj zůstalo asi nejvíce zbytků patřících právě hradu. Objektem na snímku je však Červený dům. Původně lovecký zámeček, později taktéž sloužící k různým účelům. K bydlení, proto na některých snímcích jsou v oknech větrající se peřiny, k různým výrobám, třeba barvírně, restauraci atd. Většinu 20. století po dnešek slouží objekt muzejním účelům, byť zde již není veřejná expozice. Okolí Červeného domu a částečně i jeho vzhled se časem promněňoval. Například podloubíčko v přízemí mělo oblouky zazděné, pouze zamřížované i zcela volné. V pravé části snímku je budova dnes sloužící Centru textilního tisku, která bývala původně skladovou budovou (stodolou) náležející Velkému mlýnu (viz kapitola Mlýn).

Pokud popojdeme od Červeného domu po směru toku bývalého mlýnského náhonu a řeky Ploučnice, dostaneme se na hlavní komunikaci centra města. Fotograf se zastavil na mostě přes Ploučnici, po regulaci řeky jen přes mlýnský náhon, či severní rameno řeky. Železný most zde byl zlikvidován v roce 1942 (kapitola Alžbětin most). Snímek je průhledem k náměstí tehdejší ulicí Dlouhou, dnes Jindřicha z Lipé. Dominantou snímku a dodnes určitou dominantou této části města je budova kavárny Union (kapitola Unionka). V osmdesátých letech zmizely i domy mezi mostem a Unionkou. Vždy se říká kavárna Union, ale ta byla pouze v prvním patře. V přízemí byla po dlouhé roky až do konce války prodejna Metallwaren Kirschner, tedy Železářství. A ve vrchních patrech byty. Dnes poměrně těžko představitelná realita mít v nejreprezentativnější části budovy, kterým je přízemí, obchod železářským zbožím.Snímek nejspíše pochází nejdéle z roku 1938, protože dopravní prostředky na něm jezdí vlevo, kdežto za tohoto počasí roku 1939 se jezdilo již vpravo.

Postoupili jsme do středu stoupání Langegasse, Dlouhé ulice vedoucí k náměstí (kapitola Jindřicha z Lipé). Pohled je obrácen zpět a zachycuje běžný předválečný ruch, snímek zcela jistě pochází nejdéle z roku 1938 nebo ještě o pár let dříve.Vlevo je další železářství, bratrů Libochowitzů, o 4 obchody níže je textil Theodor Brod. Jmenovaní majitelé židovského původu byli smeteni událostmi nadcházejících let. Výrazným bodem této části ulice je obchodní palác Baťa, toho času nabízející slevu 20 % na letní obuv. Ostatní skladba obchodů byla poměrně pestrá, obchoďáky na okraji měst neexistovaly. Najdeme tak zde domácí potřeby a kuchyňské nádobí, prodejnu Julius Meinl, barvy, pánské a dámské kadeřnictví nebo prádelnu s hvězdou.

A už jsme na náměstí a nyní už opravdu v období, které náš kraj veřejně nazývalo Sudetenlad, jak hlásá popisek na originálu pohlednice. Dále popisek zní Adolf-Hitler-Platz, Böhm.-Leipa. Ano náměstí nese ve své historii poprvé jméno po někom (kapitola náměstí T.G.M. a podkapitoly, zde zejména Poštovní kout). Hlavním objektem záběru je Městská spořitelna - Sparkasse. V jejím štítu je heslo doby s pozdravem vůdci. Stejně jak později na obdobných místech byly oslavy jedné strany, jejich sjezdů a představitelů. Jen hnědou barvu nahradila rudá. Spořitelnu, dnešní poštu obklopují podobně velké domy. Blíže radnici je to firma Josef Beckert a syn na výrobu hasičských potřeb a hasičských helem. Krátce po válce v rámci různých národních správ zde byla i výroba patentních per. Za povšimnutí také stojí množství stojanů na kola a výzdova kašny. Na vrcholu schází piniová šiška a okraje zřejmě prázdné kašny zdobí květníky. To nadcházející snímek náměstí má nejen kašnu plnou vody, scházejí stojany na kola, stejně jako dnes, ale je zcela jistě pořízen o pár let dříve než snímek předchozí.

Budova spořitelny/pošty má ještě nápis ve štítu a ozdobné prvky, které byly sneseny během rekonstrukce budovy okolo roku 1940. V popředí snímku je autobus, ano náměstí bývalo mnoho let autobusovým nádražím, jak dnes říkáme místu, kde se sjíždějí autobusové linky. Auta parkovala uprostřed, parkování po obvodu je až výdobytkem moderní doby. Obchody zdobí plátěná stínítka či markýzy. Uprostřed západní strany náměstí je na domě nejvýraznější vývěsní štít obchodu Hodinami, zlatým a stříbrným zbožím. Ještě dnes lze narazit na hodiny této firmy.

Z náměstí budeme pokračovat do městského parku, kdysi skutečnou perlu města s vlastním zahradnictvím, zahradníkem a hlídačem (kapitola Městský park a příslušné podkapitoly).

Snímek bude jednoznačně předválečný a zachycuje středobod centrální části parku. Je to stejné místo jako dnes, kde se sbíhají cesty ze všech směrů, jen tehdy byla uprostřed „prostranství” bronzová socha českolipského rofáka a poslance zemského sněmu JUDr. Franze Schmeykala v nadživotní velikosti (kapitola Pomník Franze Schmeykala). Pro místní socha měla takový význam, že ji uchránili před válečnými reparacemi, kdy i podstatně menší kousek bronzu neunikl přelití na kanón. Socha vydržela do roku 1945, kdy byla o něco později přelita do postavy Rudoarmějce, čímž je materiálově zachována dodnes.

Dalším zastavením v parku je na návrší klasické místo odpočinku u altánku a je jím Mohauptova kašna, dochovaná v zásadě příliš nezměněna do dnešních dnů. Jiné je zejména prostranství před kašnou - viz kapitola Mohauptova kašna.

Z parku je i třetí snímek v řadě, což zřejmě dokumentuje oblíbenost tohoto místa. Jedná se o cestičku po vrstevnici vedoucí svahem nad jezírkem. Cestička odděluje jakýsi březový háj nad jezírkem od zbytku porostů začínající nad cestičkou řadou kaštanů (kdo ví proč, ale strom je jírovec maďal) a výše již pokračující převážně jehličnatým lesoparkem. Více snímků naleznete v kapitole Cestičky v parku.

Hned vedle parku, nebo snad spíše na jeho západním okraji stojí nejmladší kostel ve městě (kapitola Kostelík u parku). Byl zbudován v roce 1927 jako evangelický kostel. Poměrně velká budova za ním ke kostelíku původně nepatřila, byt a zázemí faráře byl v zadní části stavby. Onen dům patřil na konci 19. století notáři JUDr. Ferdinandu Bartelovi, který byl v té době i starostou města. Po roce 1945 kostelík získala Církev Československá husitská i s vedle stojícím domem, který se stal jakousi farou.

Nad cestou vedoucí k parku, dnes Havlíčkovou ulicí, stojí velká školní budova z roku 1895 (kapitola Průmyslovka). Původně byla školou dívčí národní a měšťanskou a jejím prvním ředitelem byl Franz Mohaupt, po němž je pojmenována kašna v parku z předešlého zastavení. Na snímku má škola ve své věžičce ještě hodiny, které přesně určují školní život pod sebou. Na vzdálenějším rohu školy je poštovní schránka, na rohu ulice, což není nějaká lecjaká věc...atd, prostě klasika. Za školní budovou totiž opravdu procházela ulice ústící kolmo do dnešní ulice Havlíčkovi vedle budovy, která už tam také není.

Snímek provedením se vymykající sudetské sérii, ale pravděpodobně ze stejné doby. Zachycuje Baziliku Všech svatých vedle Kláštera, do něhož jsou otevřeny dveře hlavního vchodu, stejně jako do kostela. Nad jeho vchodem se ještě blýská novotou znak papeže Pia XI., jenž kostel roku 1927 povýšil na „basiliku minor.” Zároveň snímek poskytuje velmi zajímavý průhled přes dnešní Jeřábkovo náměstí do ulice Sokolské. V ní rohový dům s obchodem stále stojí, i když už bez obchodu, ale velký dům na druhé straně ulice již na svém místě není. Ten smetly nenaplněné plány ranného kapitalismu, stejně jako domy okolní (kapitola Tržní ulice). Takto vzniklou holinu nezaplnily ani plány města na nové divadlo a tak je zde dnes alespoň parkově upravené prostranství s demoličními kulisami. Také vcelku zajímavému prostoru před Klášterem se věnuje kapitola náměstí Osvobození.

Od Kláštera k západu vedla ulice Zádušní, dnes Paní Zdislavy a právě její konec je na snímku (kapitola Paní Zdislavy). Nápis a státní znak na okresním úřadu vpravo naznačuje, že i tento snímek je z doby před zabráním pohraničí. Nejzajímavější na snímku je však zachycená situace u křižovatky s ulicí Pod Holým vrchem. Výrazný je zde prostřední ze tří scházejících domů na levém konci uliční řady. Jedná se o další z několika realizací významného českolipského akademického architekta Emila F. Ruehra, držitele státní ceny, v tomto případě z roku 1904. V průhledu je také vidět protější nároží s prodejnou a servisem šicích strojů a v témže domě i Lipskou pivnicí. Dnes už ani ten a ani ten vedlejší dům nestojí, je zde kruhový objezd (kapitola Roh Děčínské a ulice Pod Holým vrchem).

O nějakých 250 metrů hlouběji v ulici Pod Holým vrchem stojí budova městské nemocnice z roku 1892 (kapitola Nemocnice pod Holým vrchem). Nemocnice tehdy na kraji města byla dlouhá desetiletí jedinou ve městě. Budova dodnes stojí, avšak málokdo by ji dle tohoto snímku poznal. Ostatně i okolí se zhusta zaplnilo, ale pozůstatky aleje stromů dnešních dnů dožily.

A protože jdeme ulicí Pod Holým vrchem, dovede nás pod Holý vrch (kapitola Holý vrch). Ten již více jak sto let není holým a stal se tak jedním z paradoxů města. Ba ani pláň či louky kolem tratě nejsou holé. Od roku 1940 se zde změnilo mnohé, přibylo nejen vegetace, ale vyrostla i zástavba a na trati je nová železniční zastávka.

Naopak co toho přibylo pod kopcem, na vrcholu Holého vrchu je to o to prázdnější, byť stromy ještě poporostly a křoviska zhoustla. Hlavní změnou je zmizení krásného hostince s úžasnou vyhlídkou. Bývával opravdu velmi oblíbeným cílem procházek a dnes by tomu zřejmě nebylo jinak. Ovšem i díky odlehlosti místa, pokud by hostinec neměl stálou ostrou ostrahu, kdo ví jak dlouho by vydržel pěkným býti. Nu což, dnes jsou na vrcholu jen zbytky zdí podezdívky hostince, nebo snad původní kaple stojící na vrcholu, tehdy ještě opravdu Holého vrchu.

Pod jižním svahem Holého vrchu opouští město řeka Ploučnice, vraťme se tedy proti proudu ještě zpět do města. Nedaleko hlavního dopravního komunikačního bodu města stojí jedna z nejstarších dochovaných staveb, kostelík sv. Maří Magdaleny (kapitola Majdalenka). Ze snímnku je také jediným objektem, který zůstal, okolní kulisy jsou již jiné. První byl vyměněn most, roku 1955 (kapitola Most). Pak zmizela řada domů před mostem (Mostecká ulice), včetně koloniálu Alfreda Gürtlera v roce 1966. A roku 1977 padl i hotel Leimer se všemi domy kolem (Hrnčířská ulice). I ta trafika na nábřeží u kostelíku vzala za své, byť tam přetrvávala v různých formách ještě mnoho desetiletí. A cukrárna s okénkem k silnici v probošství už také není.

Na nábřeží za kostelem sv. Maří Magdaleny, kde je dnes park Milady Horákové, býval v té době také pěkně upravený parčík (kapitola Smetanovo nábřeží). Ten byl starostlivě opečováván ještě i v letech poválečných městským zahradníkem panem Svobodou. Za své vzal parčík při rekonstrukci silničního mostu, kdy přes park byla vedena objížďka zbudovaná pomocí provizorního mostu a vyústění do ulice ČSA. Za parčíkem na záběru lze tušit v zářezu Ploučnici a na jejím druhém břehu vedou k ní schody ze zahrady Alfreda Gürtlera. V pozadí komín od lázní, areál kláštera ze zahrady, kam je dnes vestavěný kulturní dům Crystal (Crystal KD), který toto panorama zastínil. Nad tím vším ještě vykukuje školní budova v ulici Paní Zdislavy, dnes obchodní akademie (kapitola Reálné gymnázium).

První česká nově postavená školní budova byla za protektorátu Reichfinanzschule, tedy školou říšskou finanční. Na konci války nakonec nemocnicí, více v kapitole Tyršovka. Na snímku snad jen detail, zachycuje tři různé sloupy, alias kandelábry. S lampou osvětlení, telegrafní sloup klasický dřevěný a elektrický sloup uprostřed snímku, který je již dle snímku kovový.

Posledním zastavením z kolekce pohlednic je vrch Špičák (kapitola Špičák). K němu vedla a dodnes vede alej lemovaná stromořadím. A pokud poutník vystoupal až na vrchol, měl možnost se jednak občerstvit a hlavně využít nejlepšího rozhledu v okolí na rozhledně princezny Štěpánky (Stefanie) nastíněné v kapitole Celkové záběry/Ze Špičáku. I když v nadcházejícím obdobíjak válka postupovala, stal se z vrcholu kopce strategický bod a stal se veřejnosti nepřístupným, stejně jako dnes, jen důvody už nejsou vojenské.

Tím jsme dospěli do poslední zastávky naplánované obdrženou množinou pohlednic. Ze stejného období a v takovém provedení existuje však pohlednic více, váhám proto, zda nenastavit procházku ještě o další místa.
Takže možná to by continue... jak píšou v amerických filmech, tedy um fortzufahren....
zkrátka pokračování bude následovat...
Možná...