Hotel Bahnhof - Hotel U nádraží, nebo také jižní konec Hrnčířské ulice

Přestože nemám rád pronikání cizích slov do naší mateřštiny, jak je obvzláště poslední dobou velice módní záležitostí, zde jsem v titulku článku použil cizího slova. Pravda, je trochu zkomoleno českými zobáčky, ale když on nikdo ze starousedlíků a déle zde bydlících místních tomuto podniku jinak neřekne. Název je původní a odráží jazykové prostředí doby, kdy vznikal a zjevně se uchytil i v českém prostředí a má zde tedy svou tradici. Tak proto to „cizí” slovo, které je tu doma a je tak domácí.

V prostoru, kde končí ulici Hrnčířskou (Töpferstrasse) železniční přejezd u Městského nádraží, odbočuje cesta k nádraží Hlavnímu. Proč jsou tato dvě poměrně velká nádraží tak blízko sebe je patrné ze samostatných článků o těchto nádražích. Ve stručnosti je to proto, že každé nádraží stavěla jiná společnost, které si navzájem konkurovaly. Na křížení těchto cest působil první hostinec na cestě k městu od nádraží, podle tradice pojmenovaný U Severní dráhy ( Zur Nordbahn). Nejednalo se však o pozdější hostinec U nádraží, který v té době ještě neexistoval, ale o dům dnešní číslo popisné 767. V pohledu od kolejí je to pátý dům po pravé straně. Zde byl zřízen hostinec v roce 1865 pod původním názvem Zum Sonnenschein, nazvaný podle majitele, i když by se to dalo přeložit jako hostinec U sluneční záře. Někdy krátce před rokem 1877 získává hostinec Ferdinand Töpper a opatřil jej názvem Zur Nordbahn. Od 30. let 20. století vedl hostinec Ernst Petters a po válce zde již hostinec obnoven nebyl.

Pohled do Hrnčířské ulice od kolejí na pohlednici prošlé roku 1899:

Pohled do Hrnčířské ulice od kolejí na pohlednici prošlé roku 1936:

Pohled do Hrnčířské ulice od kolejí 27.3.2020:

Vlastně přes ulici, kde obě ulice svírají tupý úhel, vlastnil rozlehlý pozemek se sýpkou obchodník s obilím Anton K. Deimling. Na volné ploše v bezprostřední blízkosti cest se rozhodl postavit hotel a také roku 1898 požádal o souhlas města. Povolení mu bylo uděleno sice v krátkém čase, ale postupným upřesňováním plánů stavby se započetí stavby oddalovalo až do roku 1905. Stavbu prováděl stavitel Josef Riegel z Dobranova a secesní tvář stavbě vtiskl českolipský stavitel Josef Kreissler. Následující rok byla stavba dokončena a 1. srpna 1906 byl slavnostně otevřen Hotel Bahnhof (hotel U nádraží). V pohledu od kolejí stavba zakryla přízemní domek s věžičkou na střeše, který vydržel na svém místě až do 30. let. V těchto letech byl zbořen a mezi hotelem a dalším domem v Hrnčířské ulici č.p. 857 vznikla na dlouhá léta proluka, která byla zastavěna až přibližně v roce 1984 Domem oděvů v klasickém socialistickém střihu. Hotel již záhy po svém otevření v roce 1910 změnil majitele, kterým se stal Josef Ressel, podle nějž se hotelu také někdy říkalo. V roce 1925 koupil hotel majitel restaurace na Hlavním nádraží (Bahnhofrestauration), Adolf Schlee. Ten zemřel roku 1926 a až do konce války vedla hotel vdova Marie. Od války patřila provozovna hotelu U nádraží národnímu podniku Restaurace a v červnu 1991 koupila hotel v dražbě malé privatizace soukromá společnost.  Až do této doby se hotel jmenoval U nádraží, po válce pochopitelně pouze v české verzi. Budova v průběhu let zásadně nezměnila svůj vnější vzhled, pouze někdy v 10. letech 20. století byla k budově na straně kina přistavěna garáž s velkými vraty, dnes jsou místo nich dvě okna.

Pohled do Hrnčířské ulice od kolejí na pohlednici prošlé roku 1926:

Mezizáběr z roku 1978 s dobovým heslem (autorem snímku je J. Topinka):

Pohled do Hrnčířské ulice od kolejí 30.6.2007:

Podnikatel Deimling se začal zcela věnovat činnosti v oblasti kultury, což bylo jasně dokumentováno nejen prodejem hotelu v roce 1910, ale zejména otevřením malého kinosálu v témže roce. Postupnou přestavbou bývalých sýpek zde byl vybudován komplex nazvaný Olympia Kino-Theater. Rozvoj podniku pozdržela první světová válka, ale ihned po ní je podána žádost o přestavbu velké sýpky, které bylo vyhověno. Vznikl tak sál s 800. sedadly, z nichž bylo 250 na balkoně. Bylo zde také po 6. lóžích nahoře i dole a sál byl vybaven ústředním parním topením. Ve dvacátých letech bylo kino považováno za nejhezčí a nejlépe vybavené v celé severočeské oblasti. Filmová představení se konala 5 krát týdně a kromě toho se zde konala i jiná představení. Mimo jiné zde vystupoval v roce 1926 i houslový virtuoz Jan Kubelík, jemuž dělala nedobrovolný doprovod vrzající podlaha jeviště. Významnou událostí pro českou menšinu ve městě byla první návštěva skupiny herců Národního divadla, včetně E. Kohouta a E. Vrchlické, kteří 4. března 1927 sehráli v kině Olympia hru Jaroslava Hilberta Vina. Stejně významnou událostí bylo i vystoupení pěveckého sboru Hlahol z Prahy dne 8. května téhož roku.

Návrh vzhledu komplexu Kinotheatru na pohlednici s idealizovaným obrázkem asi z 10. - 20. let vydané u příležitosti 50. výročí založení pěveckého spolku Frohsinn (Veselá mysl) Česká Lípa:

První velká přestavba a modernizace proběhla před rokem 1936. Ve velké vstupní hale nad vchod malého sálu umístil místní malíř Wilhelm Reichelt velký obraz, představující Adama a Evu v ráji. Malý sál byl na stěnách vyzdoben obrazy s orientální tématikou. V tomto sálu byla dlouhá léta Kinokavárna a dnes je zde po celkové rekonstrukci Kongresový salonek, ale dispozice místnosti je stále stejná. Kino vydrželo v původní podobě do poloviny 60. let, kdy bylo přestavěno na širokoúhlé. Byl zvýšen komfort diváků a zrušeny balkony, čímž se snížila celková kapacita sálu. V rekonstruovaném kině byl zahájen provoz 1. února 1967 filmem Na sever Aljašky. Tak zvané Velké kino, po válce kino Alfa, sloužilo svému účelu do let 90. a na počátku tohoto tisíceletí byl velký sál přestavěn na Relax centrum, kde jsou bowlingové dráhy a squash.

Prostor před kinem v roce 1936:

Původní vzhled malého sálu, pozdější kinokavárny, v roce 1931:

Mapka - toto místo je zde

Zbývá ještě pár slov k prostoru mezi železničním přejezdem a Bulharskou ulicí. U silnice stály dva domy. Nejdéle od konce 20. let zde působil specializovaný obchod s dámskými oděvy Else Thurner. Obchod měl vývěsní štít ve špičce pozemku u křižovatky a u plotu v ulici Nádražní stávala dřevěná trafika a stánek s občerstvením, jak by se řeklo dnes. V zadním traktu jednoho z domů bylo truhlářství, které bylo v poválečných letech navrženo k adaptaci na výstavní síň.  Z patrové budovy o rozměrech 10×11 metrů měla zbýt podle návrhu architekta Františka Jirky přízemní část a místo sneseného patra měla být umístěna skleněná střecha sestavená z tabulí ze zrušeného zahradnictví. Vstupní hala se předpokládala z Hrnčířské ulice na pravé straně s větší čekárnou a autobusovou zastávkou, na levé s prodejnou uměleckých předmětů a čelně by se vstupovalo do výstavní haly.  Vše mělo být vytvořeno brigádnickou prací. Následovalo čekání na rozhodnutí radnice, kde v září 1950 vznikla subkomise osvětové a školské komise k výstavbě výstavního pavilonu. Tím zprávy o popsaných záměrech končí. Pravděpodobně záměr nebyl dostatečně ideově hodnotný. Z celého projektu vlastně byla pouze jen dnes bývalá autobusová zastávka, kvůli které je silnice v těchto místech rozšířená.

Pohled k železničnímu přejezdu v 60. letech:

Pohled ke zbytkům železničního přejezdu 28. února 2015:

Nejfrekventovanější železniční přejezd ve městě přetínal nejfrekventovanější komunikaci ve městě a tak to tam také podle toho někdy vypadalo. V předposledním domě je ještě vývěsní štít prodejny Mlékárna. Lépe je vidět na záběru z prvomájového průvodu roku 1965, který je zároveň důkazem, že spadlé šraňky dokázaly i prvomájový průvod zastavit.

A ještě jeden první máj a to z roku 1963 v opačném záběru, kde je dobře vidět domek před kolejemi a cedule autobusové zastávky:

Dům za autobusovou zastávkou s truhlářskou dílnou byl zbořen v roce 1949, kdežto dům u kolejí tam vydržel o několik desetiletí déle, zmizel na počátku 70. let. Na jeho místě byl ještě přibližně do konce 80. let malý drážní domek. V současnosti již železniční přejezd neexistuje a zmizel tak jasný předěl mezi ulicí Hrnčířskou a ulicí 5. května.