Každoročně si na začátku května připomínáme konec druhé světové války, nejstrašnějšího počinu lidstva, kterého bylo doposud schopno. Každý příběh by měl být jako bajka a měli bychom si z něj vzít ponaučení. Jsme-li toho schopni jako lidstvo je ovšem na pováženou. Tak si je potřeba některé události alespoň připomínat, aby se na ně nezapomnělo a měli jsme alespoň částečnou představu o dějích té doby. I když prožitky jsou nepřenositelné a stejná událost tehdy a dnes může zapůsobit na jednotlivce úplně jinak.

Slovo osvobození v názvu jsem vložil do uvozovek, což je dle mého názoru pro případ České Lípy naprosto nejvýstižnější. Přenesme se do České Lípy v období druhé světové války. Ještě před jejím zahájením, po 9. říjnu 1938 a zabrání Sudet, tedy připojením k budované Třetí říši, museli z města odejít téměř všichni obyvatelé hlásící se k české národnosti, resp. Nehlásící se k Německé národnosti. Město se tak stalo německým, či spíše s obyvatelstvem hlásícím se k němectví. Včetně zbylého židovského obyvatelstva, kterému i přihlášení se k němectví, které jim bylo bližší z obou zde dříve pobývajících národností, bylo nakonec málo platné a Židé dopadli v drtivé většině ještě hůře, než vyhnaní Češi. Jméno města i přes značné snahy tehdejších obyvatel nebylo změněno na Lípa nad Ploučnicí, ale po celou válku si ponechalo jméno Česká Lípa. Byť ti největší odpůrci tohoto jména používali navrhovaný název zcela neoficiálně i na oficiálních dokumentech. Průběh války v České Lípě nebyl nijak dramatický ve srovnání s jinými kraji, kde probíhaly frontové boje. Jen v těchto letech začal narůstat počet obyvatel. Příčin bylo několik. Byl zde vybudován vojenský výcvikový tábor na konci Heroutovy ulice a následně ještě jeden menší pod Holým vrchem v místě základní školy. Později do města byli transportováni ranění vojáci na zotavenou v lazaretu vytvořeném v dnešní Tyršově škole. V době postupu Rudé armády se do města také stěhovali vysídlenci z válkou zasažených oblastí. Také zde bylo středisko pro děti z celého Německa, ponejvíce však z Berlína, kde ke konci války nebylo bezpečno. Toto všechno byly skupiny německé. Ovšem s postupující válkou a nedostatkem pracovních sil byli do města umisťováni nuceně nasazení na práci, v tomto případě Češi z vnitrozemí. Ale nemalou část pracovních sil tvořili váleční zajatci různých národností celé Evropy.

Událost většinou obyvatel tehdy vnímána jako osvobození - 9. říjen 1938 na náměstí:

Uvedené skutečnosti udaly rámec událostem konce války v České Lípě. V roce 1944 už bylo město přelidněné a blížící se fronta zvyšovala napětí mezi obyvateli. Těch, co považovali příchod jakékoli spojenecké armády za osvobození, byla výrazná menšina. Od listopadu 1944 vznikala domobrana a chystala se obranná linie. Předpokládal se pohyb protiněmeckých vojsk od severu k jihu a obrannou linií byla zvolena řeka Ploučnice. K bojím tohoto druhu však nakonec naštěstí nedošlo.

V říjnu 1944 se ve výcvikovém táboře (W-lager) na konci Heroutovy ulice ještě slavilo:

Na východní frontě začala 12. ledna 1945 masivní ofensiva, které německá armáda nebyla schopna účinně čelit a toto mělo dopad i na život zatím daleko za frontou. V České Lípě to znamenalo příliv dalších německých uprchlíků, kterých bylo dohromady až 7 tisíc. Začátkem roku 45 němečtí uprchlíci pocházeli zejména ze Slezka. Někteří byli umístěni v barákovém táboře pro uprchlíky nedaleko továrny Siemens, později Nářadí nedaleko pivovaru. Ostatní bydleli po školách, půdách a kde se dalo. Ve stejné době také docházelo k přesunům různých vězňů a válečných zajatců. Tak se do Lípy dostala skupina asi 150 Američanů zajatých při bojích v Ardenách a určená k opravě železnic. Počet transportů zajatců a vězňů přes město není přesně znám a zřejmě byl dosti vysoký vzhledem k poloze a šesti železničním směrům. Přesnější informace jsou pouze o dvou přesunech. Prvním byl koncem dubna transport zajatců nocujících ve stodole v Dolní Libchavě. Z nich asi 40 nepřežilo noc a byli pohřbeni v nedaleké mělké jámě. Tento masový hrob byl po válce přesunut do lesa nedaleko tratě do Děčína a dodnes je předmětem nedokončených bádání. Druhým poměrně dobře známým transportem byl židovský transport z tábora Schwarzheide. Během zastávky v Lípě bylo z vagonů na uhlí, kterými zajatci cestovali z Varnsdorfu, vyneseno 17 mrtvých těl, které byly zahrabány v písečné jámě mezi Sosnovou a Dubicí, nedaleko mezi místem zvaným u křížku a první skálou údolí Pekla. Památník těmto obětem s jejich jmény je dnes u ZŠ Špičák v prostoru bývalého židovského hřbitova, na kterém je částečně areál školy umístěn.

Zajatecký tábor v areálu továrny Bohemia s Kozlem v pozadí. Jeden z baráků ještě mnoho let po válce sloužil jako nástrojárna:

V České Lípě bylo během války zřízeno několik cizineckých zajateckých táborů. Kromě již zmiňovaného pro Američany, byly další tábory pro Brity a Francouze u Dubické ulice, tábor ve Vagonce pro Italské zajatce, odkud se údajně pokusil utéct Giuseppe Pizzo, který byl zastřelen vojákem SS dne 3. 5. 1945. Dělníci pro kovošrot měli tábor v Tovární ulici, další tábory byly u akumulátorky, v Plynárenské ulici, z různých objektů a hostinců byly vytvořeny ubytovací prostory pro Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Chorvaty, Belgičany, Nizozemce, Poláky a další.

Válečná výrova v továrně Bohemia (Vagónka) - korby obrněných vozů za branou:

Poslední dny druhé světové války byly ještě více napjaté než dřív. Neznamenaly přímé boje nebo přechod fronty, nicméně několik bojových akcí se v České Lípě odehrálo. Ale zejména za účelem ochromit poslední zbytky akčnosti německé armády a znemožnit její pohyb. Do tohoto ranku patří nálet amerických hloubkařů z 29. dubna na cisternový vlak, který se podařilo ze stanice vytáhnout alespoň za řeku, kde byl zasažen a zničen nad menším z viaduktů u dnešního stadionu na trati do Děčína. V továrnách se pracovalo naposledy 7. května a následujícího dne bylo snahou německé armády a mnoha Němců uprchnout před blížící se Rudou armádou směrem na západ. Štěstí to bylo také proto, že 8. května došlo z důvodu zamezení pohybu německých skupin k náletu sovětských bombardérů, které poničili zejména železniční dílny a podnik Bohemia Tatra, pozdější Vagonku, kde probíhala válečná výroba a oba podniky mohly poskytnout techniku k přesunům. A právě díky tomu, že se již v továrnách nepracovalo, nedošlo ke ztrátám na životech. Jak rychle začala probublávat do reálného života propaganda se ukázalo již v září 1945, kdy se v tisku objevila informace, že nálet z 8. května provedla ustupující německá letadla a tento historický konstrukt se stal pravdou na dalších více jak 40 let.

Následky náletu hloubkařů 26. dubna 1945 u tratě na Děčín:

Dne 9. května se skupinka Čechů umístěných v České Lípě začala ujímat řízení města ve dvanáctičlenném národním výboru a přibližně v 11:30 vítali první sovětský tank na náměstí před radnicí. Přijel v podstatě na otočku od Zahrádek a řidičem byl údajně Čech, jehož jméno a původ jsou dnes neznámé. Snad i díky tomu nedošlo k vážnějším potyčkám při přebírání řízení a organizace událostí následujících. Němečtí uprchlíci a vojáci dočasně přebývající ve městě měli snahu odejít, ale silnice a železnice byly mnohde poničené. Na městském nádraží byl odstaven vlak se zraněnými německými vojáky, ovšem bez lékařské pomoci a obvazového materiálu. Jeho odjezd pozdržely poničené koleje od tanku o několik dní. Do města začali přicházet zahraniční zajatci z okolí a bylo jich zde několik tisíc různých národností. V hostinci U Vévody se soustředili a stravovali zajatci francouzští, italští, belgičtí a holandští v celkovém počtu asi 1500 osob. Bývalí zajatci ruští, či spíše sovětští, a Poláci se stravovali u svých vojenských jednotek. Ty sice zprvu městem jen projížděli a první se tu na nějaký čas zastavila až jednotka druhé polské armády 10. května, která se sem dostala při pronásledování nepřítele od severu. Proto byla dnešní Mariánská ulice po mnoho let zvána třídou Vítězství. Po ní přijela 12. května i jednotka Rudé armády v počtu asi 200 mužů, která se zde již ubytovala a převzala správu nad městem. V následujících dne do města přicházely vojeenské jednotky zejména ze tří směrů, od Litoměřic, Děčína a Rumburku. České vojsko a 21 českých četníků dorazilo do města až 18. května.

Železniční dílny po náletu Rudé armády 8. května 1945:

Poměry ve městě se v podstatě otočily. Z tábora na Slovance, původně výcvikového vojenského tábora, dnešní areál garáží, se stal sběrný tábor pro Němce. V něm se však na konci války nacházelo 900 vojáků maďarské armády, kterým bylo také potřeba zajistit přepravu pryč. Zahraničním dělníkům z pracovních táborů bylo dovoleno pro jejich nedostatečné oblečení, aby si vybrali volně zboží uskladněné v obchodech. Zároveň se začal řešit problém s krádežemi zboží a majetku, které již patřily Čechům, neboť byly zřizovány první národní správy obchodů a firem, aby byly zajištěny základní potřeby běžného života. Problematickými se staly velké zásoby alkoholu ve městě. U jatek byly na vlečce odstaveny dva plné vagóny, ve sklepě hradu bylo další velké skladiště alkoholu a další byl ve skladech obchodů ve městě. Všude bylo plno zbraní, a nejen ve skladištích, ale i kolem cest po ustupujících Němcích. V Obecním lese za kovošrotem bylo možné zejména v tamních mokřadech nalézat zbraně a střelivo ještě několik let po válce. A nejen proto, že u cesty ke křížku byl zbrojní sklad. Doba to byla vpravdě revoluční a návrat k normálnímu životu byl dlouhý a postupný.

Příjezd Rudé armády květen 1945 u dnešní Ruské. Nawkovy a Děčínské ulice:

Pro úplnost lze doplnit jména členů revolučního národního výboru, který v kritických chvílích přebíral správu města:

Jaroslav Bušek – klempíř
p. Datel – obuvník
Jaroslav Fišera – truhlář
Václav Havlíček – zástupce spořitelny
Ladislav Jedlička – malíř a natěrač
Jaroslav Lhoták – krejčí
Josef Novotný – berní úředník
Josef Svoboda – klempíř
Josef Uhlíř – stavitel
František Šmíd – zvěrokleštič
Ondřej Wortner – zedník
František Žabka – lakýrník

Text byl sestaven z publikovaných textů a rukopisu vzpomínek pamětníků sestavených v 60. letech, kdy ještě žili účastníci revolučních dní a vzpomínky byly relativně čerstvé.