Domů Jak pohlednice na svět přišla
Jak pohlednice na svět přišla Tisk
Úterý, 05 Únor 2008 14:15

Vývoji pohlednic neodmyslitelně předchází vznik korespondenčních lístků, ze kterých se později vyvinuly pohlednice tak jak je dnes známe. K poštovní korespondenci se v polovině 19. století používaly pouze dopisy, nejdříve placené příjemcem a později pomocí známek odesilatelem. Ostatně podle tehdy platných poštovních předpisů bylo striktně vyžadováno, aby korespondence byla pečlivě zalepena a tím utajena před veřejností. Poštovní úřady tehdy pečlivě dbaly na dodržování institutu listovního tajemství. V 60. letech 19. století se objevují první pokusy o zavedení i jiných variant poštovních zásilek. Nejdříve se v Anglii objevuje neúspěšný návrh na ilustrované obálky, ale až později se prosazují obálky v červené a modré barvě v hodnotách jedné a dvou pencí. Již v roce 1861 byl v USA patentován korespondenční lístek avšak k jeho prosazení v praxi nedošlo, protože poštovné bylo stanovené stejné jako u dopisů.

Po roce 1865 byl v Německu odmítnut návrh na zavedení otevřeného poštovního lístku s nižším poštovným, ale návrh byl zamítnut z obavy o pokles příjmů z poštovní korespondence. Tuto myšlenku ovšem propracoval vídeňský profesor ekonomiky Dr. Emanuel Herrmann. V lednu 1869 předkládá rakousko-uherským úřadům návrh na zavedení otevřených korespondenčních lístků pro nedůvěrnou korespondenci za poloviční porto, tedy za dva krejcary. V odůvodnění bylo předpokládáno, že tento typ korespondence dojde díky své cenové dostupnosti k velkému rozšíření a v konečném důsledku se příjmy státních pošt ještě zvýší. Praxe pak dala těmto předpokladům za pravdu. Rakousko-uherská vláda zareagovala poměrně rychle a svým výnosem ze září 1869 zavádí do poštovního provozu korespondenční lístek o velikosti 122×85mm. První výtisky z 1.10.1869 měly natištěnu žlutou dvou krejcarovou známku, jednu stranu určenou výhradně pro adresu a druhou čistou pro sdělení.

Díky ohromnému úspěchu korespondenčních lístků v Rakousku-uhersku se zavedení tohoto druhu korespondence dočkalo v červnu 1870 Německo, v říjnu pak Švýcarsko a Anglie. V roce 1871 se dále připojily Belgie, Holandsko, Dánsko, Finsko a Kanada. Postupně se korespondenční lístky rozšířily po celém světě a v ne příliš pozměněné podobě slouží do dnešních dnů.

Ač je korespondenční lístek státní ceninou, nedlouho po jeho vzniku se na lístcích začaly objevovat přítisky, rytiny, ozdoby a podobně. Tato soukromá iniciativa byla legalizována roku 1872, kdy byly povoleny reklamní přítisky. Tisk privátních korespondenčních lístků byl povolen nařízením z 12.12.1884 bez nutnosti natištěné známky s dodatečným frankováním poloviční sazbou. Tím byly položeny základy ke vzniku pohlednic.

Jak není jisté, kdo a kde poslal první pohlednici, tak ani není jisté zda se tak stalo v roce 1871, nebo o rok dříve. Trochu jistější je pouze předpoklad, že se tak stalo na území Rakouska-uherska.  První pohlednice se záběrem z českého území pochází z Německa, je na něm malý obrázek budov na Sněžce a poštou je prošlý 17. srpna 1873. Pohlednice, či spíše korespondenční lístky s přítisky z let sedmdesátých a osmdesátých jsou velice vzácné a dochovaných kusů také není mnoho. Do roku 1896 převládají pohlednice s obrázkem maximálně v třetině plochy. Až v roce následujícím tomu začíná být naopak. Rok 1897 je také považován za přelom ve vývoji pohlednic z variant pohlednicím předcházejícím do podoby již pohlednic opravdových.

Od roku 1898 nastává zřejmě nejbouřlivější období vývoje pohlednic. Z prvu se dostavil problém s místem pro zprávu. Celá zadní strana pohlednice byla totiž určena pro adresu a bylo zapovězeno do těchto míst cokoli zapisovat. Tento druh pohlednic se nazývá pohlednicemi s dlouhou adresou, označováno DA. Úzký proužek na lícové straně, většinou ve spodní části byl opravdu dosti nedostačující a proto se nezřídka můžeme setkat s pohlednicemi více či méně  popsanými i v obrazové části. Proto byl adresní prostor rozdělen, čímž vznikly pohlednice s krátkou adresou s rozložením rubové strany v podstatě tak jak je známe dnes. Tato změna se objevila nejdříve v roce 1902 v Anglii, později ve Francii a dne 25.11.1904 tuto změnu zavedlo i Rakousko-uhersko. S větším rozšířením pohlednic s děleným adresním prostorem se setkáváme od roku 1905. A v roce 1906 byla změna stvrzena dohodou členských zemí Světové poštovní unie. Tím se na dobro začala pro obrázek využívat celá lícová strana.

Od vzniku klasické pohlednice a zejména s přibýváním následujících let se setkáváme s pohlednicemi litografickými, ručně kolorovanými, různě zdobenými. Také se zkvalitňuje používaný materiál a vrchol nastává zřejmě v období první světové války, kdy posílají vojáci domů lístky se zprávami o svém vojančení. Někdy jsou to zprávy žertovné, jindy velice smutné, jak už to v takových časech bývá. Osobně nemám přesnou evidenci, ale odhaduji, že ve sbírce budu mít nejsilněji obsazeny pohlednice prošlé v letech 1915 a především 1916. Možná je to ale pouze tím, že v České Lípě byl umístěn v této době náhradní prapor pěšího pluku o síle přibližně 4500 mužů a jejich posíláním zpráv domů se zvýšila korespondence z České Lípy více, než na jiných místech.

V této době také dochází k pozvolnému vytlačení růrně provedených pohlednic pohlednicemi s klasickou fotografií. Její výroba byla jednodušší, tedy levnější a také dala pohlednicím uniformější vzhled. Na jedné straně došlo k vymizení různorodosti provedení, ale na straně druhé došlo k vyobrazením podstatně věrohodnějšímu. Přeci jen bylo běžné u ručně kolorovaných záběrů, že docházelo k rozdílům s reálnými barvami předlohy a také se dokreslováním stíraly drobné detaily pořízených záběrů. Vládu začínaly přebírat pohlednice na dlouhou dobu černobílé, ovšem stále ještě v tak zvaném malém formátu. Ke změně došlo až po válce, kdy postupným znárodňováním vzniklo v roce 1950 monopolní vydavatelství pohlednic Orbis, které zavedlo v roce 1955 jednotný formát 145×105mm, tak zvaný velký, který přetrval dodnes. V roce 1963 vzniká další vydavatel pohlednic Press-Foto Praha, které později ještě doplnilo nakladatelství Svépomoc a Odeon. Barvy se na pohlednice vrátily až s nástupem barevné fotografie, což bylo ve větším měřítku až koncem let sedmdesátých. Jako by symbolicky ve stoletém výročí vzniku prvních pohlednicových předchůdců.

Nejstarší pohlednice byly tištěny metodou litografie, tedy tisku z kamene. Grafik musel rozkreslit zrcadlový obraz mastnou litografickou křídou na jemnozrnný vápenec. Na nepokreslené ploše se leptadlem na povrchu vápence zaplnily póry, kdežto mastná kresba leptadlo odpuzovala a přijímala barvu. Ta se pak tiskla v lisu na pohlednicový papír. Při jednobarevném tisku vyleptal grafik až čtyři kameny aby dosáhl potřebných odstínů. Pro barevný tisk potřeboval 10-12 kamenů, přičemž každou barvu i odstín tiskl zvlášť. Výsledný tisk pak byl jemně zrnitý a už vzhledem k náročnosti výroby se každá pohlednice tištěná touto technikou stala malým uměleckým dílem. Na přelomu 19. století se rozšířil méně náročný a levnější světlotisk. Tiskovou plochu tvořila chromovaná želatina na skle, do které se kopíroval tónový negativ, vyvolaný ve vodě. Vodou nasáklá místa barvu odpuzovala, zatímco světlem různou měrou ztuhlá místa barvu přijímala. Světlotisk připomíná fotografii, ale při větším zvětšení se objeví charakteristický červíkovitý rastr. Klasický knihtisk, tedy tisk, při němž se vyvýšená místa tiskařské desky otiskují na plochu, byl vylepšen na tzv. barvotisk. Na přelomu století firmy Stengel a spol. a Lederer a Popper zavedly tisk reliéfních pohlednic. Najdeme i pohlednice se vlisovanými kousky látky, sypané skleněnou drtí, zlacené a zdobené například knoflíky či pery. Nejdokonalejší technikou byl hlubotisk. První pohlednice se touto metodou začaly tisknout už na počátku minulého století, ale většího rozšíření dosáhla až ve třicátých letech. Hlubotisk je vždy jednobarevný s velkou škálou odstínů, často hnědě, zeleně či modře tónovaný. Při zvětšení už není patrný téměř žádný rastr. Po první světové válce převládla ručně kolorovaná fotografie. Fotopohlednice se kolorovaly pomocí masky, přes kterou se barva nastříkávala nebo nanášela štětcem. Staré techniky tisku pohlednic doznívají ve 30. letech minulého století, kdy je vytlačila metoda bromografie - fotochemického rozmnožování negativu na kotoučový fotografický papír. Pohlednice tištěné tímto způsobem se však daly tónovat jen jako celek a pohlednice jako malé umělecké dílko tak v podstatě vymizela. Technika bromografie se užívala až do 60. let 20. století, kdy ji nahradila současná technika ofsetu.

V České Lípě byli od přelomu století do druhé světové války největšími vydavateli pohlednic Josef Hentschel, Josef Hamann, Johan Künstner, Adolf Herter, Georg Retl, Ferdinand Scheufler a mnoho dalších drobnějších vydavatelů jako například Edmund Bärtel, Rudolf Rössler, O. Schützer, Vinzenz Peschel, knihkupec Perný a další. Většinou se jednalo o živnostníky, kteří si vydali pohlednici se záběrem své živnosti v rámci vlastní propagace. Své pohlednice vydávala také Tělocvičná jednota Sokol nebo Okrašlovací spolek v Č.Lípě. Před válkou se také začaly hojně vyskytovat jakési jako pohlednice, což byly klasické fotografie s rubovou stranou nalajnovanou pohlednicově pro adresu. Tyto pohlednice mají velice často velice zajímavý dokumentační rozměr, protože se na nich objevují spíše méně běžné záběry a zákoutí města a často i výjevy z běžného života obyvatel města.

 
Copyright © 2017 Böhmischleipa.cz. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno s radostí a pro radost.