Nenápadně umístěný památníček německému spisovateli zálesáckých příběhů, nazývanému také básník vřesovišť nebo pěvec z Land. Odhalen byl 17. září 1933 jako tehdy jediný v ČSR. V severních Čechách byly později zbudovány i další pomníky, například památník s bronzovou deskou v Dubé z roku 1935, v roce 1936 v Jizerských horách (Liberec) pamětní deska a u Děčína nad údolím Labe stávala Lönsova chata. Ač pravděpodobně ani k jednomu z míst neměl H.Löns žádný osobní vztah. I přesto, že velice rád cestoval, jsou známa pouze místa, kde bydlel a Čechy mezi nimi nejsou. Českolipský pomník byl zbudován z popudu zdejšího mysliveckého sdružení. Zhotoven je z valkeřického trachytu děčínským sochařem Fritzem Tampem.Okolí pomníku bylo upraveno do podoby vřesoviště. Původně bylo na pomníku moto „Eine Waffe - ein Ziel!”, tedy „Jedna zbraň - jeden cíl”. Nápis společně s tváří postavy byly odsekány v roce 1945, díky čemuž zbytek pomníku přečkal až do dnešních dnů. Dnes je navíc opatřen, mimo jiné, i nasprejovaným znakem nejmenované automobilky, která kdysi vyhlašovala tento znak znakem bezpečí. Jak je však vidět, ani umístění na svahu Tovaryšského vršku u bývalého lomu mezi stromy, neznamená bezpečí před sprejovým nešvarem dnešní doby. Jen nechápu rysku uprostřed onoho znaku - snad že by se jednalo o rozpolcený Renault…??…
Pomníček krátce po odhalení a stav 19.5.2007:
Tak zvaný básník vřesovišť, vášnivý milovník přírody a její ochránce se narodil v Chełmnu (Kulm) v Polsku (tehdejším Západním Prusku) 29. srpna 1866. Vychován byl ve městech Wałcz (Deutsch-Krone) a Münster, poté studoval přírodní vědy a lékařství v Mnichově, Greifswaldu a Göttingenu. Po dokončení studií se stal novinářem a občasným redaktorem nejprve ve Falci a pak v Dolním Sasku. Mezi lety 1893—1909 vystřídal listy Hannoversche Anzeiger, Niedersachsen, Hannoversche Allgemeine Zeitung, Hannoversche Tageblatt a Schaumburg-Lippische Zeitung vydávaný v Bückeburgu. Během svého novinářského působení často cestoval, zvláště po Rakousku a Švýcarsku.
Nakonec se usadil v Hannoveru a zamiloval si dolnosaskou krajinu, především oblast Lüneburského vřesoviště. Pod dojmem svých potulek a lovů napsal většinu děl, v nichž se projevil jako skvělý vypravěč. Příroda se mu stala vším také proto, že mu kvůli jeho nepoddajné nátuře a neschopnosti začlenit se do měšťáckého prostředí tragicky ztroskotal osobní život, jak vypráví v románu Das zweite Gesicht (Druhá tvář) z roku 1911 (česky 1942).
Po vypuknutí první světové války se dal naverbovat a padl hned na začátku bojů při útoku na Remeš 26. září 1914 u Loivre. Bylo mu pouhých 48 let. V roce 1934 byly jeho ostatky přeneseny a následujícího roku uloženy u Walsrode, v kraji jeho milovaného vřesoviště, kde má pamětní háj a muzeum. Státní pohřeb mu byl vystrojen z popudu Adolfa Hitlera. Do hrobu byla vložena listina podepsaná samotným vůdcem. Čím si Löns vysloužil takovou „poctu“? Náměty ke svým dílům rád čerpal – podobně jako řada jiných německých autorů – i z germánské mytologie. Hitlerovi a jeho myšlenkovým pochodům, z nichž se vyvinula zvrácená ideologie rasové nadřazenosti, se právě takoví autoři velmi dobře hodili. Píseň s Lönsovým textem „Wir ziehen gegen England“ nabyla během války až oslavné popularity. To všechno samozřejmě není možné vytýkat Lönsovi – vždyť byl v té době dávno mrtvý. Přesto však je jeho jméno spojováno s nacistickou ideologií. Jedněmi je zatracován, druhými veleben, jsou po něm pojmenovány ulice německých měst, jeho hrob je cílem mnoha návštěvníků.
Snímek z rodinného alba u tehdy nového pomníku roku 1933 a stav 18.9.2010:
Jako autor loveckých příběhů a povídek o zvířatech a lidech severního Německa patřil k nejoriginálnějším talentům tzv. Heimatliteratur, tedy hnutí, zaměřující se na vlast a krajinu, které tyto pojmy idealizuje a vystupuje proti urbanizaci a industrializaci (na konci 19. století přijímá ideologický program hnutí Heimatkunst, s jehož přeceňováním pojmu vlast se dostalo až k nacionalismu). Löns napsal romány Der letzte Hansbur (Poslední Hansbur, 1909, česky 1944), Da hinten in der Heide (Vzadu na vřesovišti, 1910) a významný selský román Der Werwolf (Vlkodlak, 1910, česky 1941), soubory příběhů Mein grünes Buch (Moje zelená kniha, 1901), Mein braunes Buch (Moje hnědá kniha, 1906), Mümmelmann (Králík, 1909), Da draussen vor dem Tore (Venku před branami, 1912), či oblíbené obrázky z vřesoviště Mein buntes Buch (Moje pestrá kniha, 1913) a další. Výbor čtyř příběhů o zvířatech vyšel spolu s povídkami dalších autorů dokonce v Liberci pod společným názvem Die Zeit der schweren Not (Čas velké bídy). Zajímavé je, že výbor pořídil liberecký učitel a vlastivědný pracovník Josef Syrowatka, otec dalšího významného německého spisovatele, libereckého rodáka Otfrieda Preusslera. Asi nejvýznamnější sbírkou básní je Der kleine Rosengarten (Růžová zahrádka, 1911) se zlidovělou básní Na Lüneburském vřesovišti, z dalších například Mein goldenes Buch (Moje zlatá kniha, 1901) či sbírka balad Mein blaues Buch (Moje modrá kniha, 1909). Jeho poezie byla často zhudebňovaná (např. Paulem Graenerem), válečné písně (například píseň námořníků Jdeme na Anglii) byly později zneužity nacisty. Lönsova poezie je další z řady, s níž se český čtenář neměl možnost setkat. A přitom přírodní lyrika opěvující vřesoviště a rašeliniště by mohla být blízká každému milovníku přírody. Pomníček byl zbudován i přesto, že sám Löns píše v jedné básni: „Blíží se konec, tak mne nechte o samotě, samotného na opuštěném vřesovišti, nechci nic víc slyšet, ani vidět, chci jen zhynout jako zvíře. A proto žádný kříž, žádný kámen, chci zmizet beze stopy.“
Malá ukázka z tvorby H.Lönse: verše přebásnila Alena Sekyrová
Všechny břízy se zelenají Břízy ve vřesu v zeleň se listí, zlatě září janovců květ, struny skřivanů zaznějí radostí, tetřívci začnou dovádět.
Sem tam těkají mé oči bažinou, tak černou s bělokvětým lemem, jak hnědozelené moře zpěněnou, pak vznesou se modrým nebem. Obláčky táhnou si vzdušným světem jak to suchopýru chmýří, mé srdce zpívá píseň šeptem a ta k nebi míří. Píseň šepotavě tichá, milá jako mráčky, jichž hejno lehce oblohou spěchá jak suchopýru chomáčky.
K tomuto milovníkovi přírody jsem ještě našel tuto zajímavost: Okolo roku 1870 existoval v oblasti Münsteru typ ptačího psa s dlouhou srstí, který uměl dobře vystavovat, měl dobrý nos při veškeré práci a také uměl přinášet. V roce 1906 pěvec z Land, básník Hermann Löns za pomoci svých bratrů začal vyhledávat poslední jedince plemene, které se nazývalo „Heidebracke“. Překřtil je na „Heidewachtel“ -„Dlouhosrstý z Land“. Ve stejném období baron von Bevervörde-Lohburg a ředitel školy Reimann z Burgsteinfurtu se dopracovali prvních výsledků díky liniové plemenitbě. V následujícím období se objevila ve Vestfálsku varieta, nazývaná „z Dorsteru“. Následovalo založení „Asociace malého münsterského ohaře“ 17. března 1912. To znamenalo stanovení jasného cíle, kterým byl čistokrevný chov a selekce malého dlouhosrstého stavěče, který se choval v okolí Münsteru již po desetiletí. Poněvadž však nebyl definován jasný standard a charakteristika plemene, chov ani činnost asociace nepřinesly potřebné výsledky. Až v roce 1921 se začalo chovat podle standardu, který publikoval Dr. Friedrich Jungklaus.
Mapka - toto místo je zde
|