Pro zakládání lidských sídel byl jedním z nejdůležitějších podmínek zdroj vody. Nejlépe vody tekoucí v podobě řeky, či potoku. Stejně tak tomu bylo pravděpodobně i v případě České Lípy, ba dokonce bych si troufl říci, že zde měla řeka ještě podstatnější úlohu. Kromě zdroje pitné vody měla řeka i strategický význam a nezastupitelnou úlohu při vzniku hradu, kterému se jistě nikoli náhodou říká vodní. V každém případě však zde bylo vhodné místo pro přechod řeky, dobré loviště ryb, proto rybářská osada Víska západně od Hrnčířského předměstí. A samozřejmě také výborná hlína, na nepříliš vzdáleném místě pod Mnišským vrchem, vhodná pro výrobu hrnčířů, použitá mimo jiné také jako vynikajícího izolačního materiálu při stavbě hradu. V neposlední řadě výhodné strategické místo poskytující vhodné podmínky pro umístění opevněného sídla.
Vrátím se nyní k řece. Ploučnice má svůj pramen na jihozápadním svahu hory Ještěd u Hořeních Pasek ve výšce 654 m. n. m. Někdy je také za pramen Ploučnice udáváno o něco níže ležící prameniště u Osečné, které je jedním z nejsilnějších pramenů ve střední Evropě. Leží nedaleko Jenišovského rybníka ve výšce 390 m. n. m. Na toku řeky se ovšem tento pramen stal první obětí uranového průmyslu. V důsledku množství hydrogeologických vrtů v okolí se jeho mocnost snížila v letech 1970 - 1980 zhruba o pětinu. Řeka na své cestě míjí mimo jiné Stráž pod Ralskem a u Novin protéká tak zvanou průrvou v pískovcové skále, dále protéká Mimoní a na své cestě se zvolna plouží k Lípě. Odtud zřejmě pochází její název, časem zkomolený. V němčině se název uvádí der Polzen. V České Lípě má v současné době Ploučnice za normálního stavu hloubku necelých 30 cm (měřeno u křižovatky) a průtok asi 4 metry krychlové za sekundu. I za městem si uchovává řeka svůj ráz. Až na hranici okresu u Starého Šachova vstupuje do Verneřického středohoří a teče hlubokým údolím. V Děčíně se pak po přibližně 100 kilometrech (našel jsem několik rozdílných údajů) vlévá do Labe v nadmořské výšce 122 m. n. m. s průměrným průtokem 8,6 metrů krychlových za sekundu.
Pokud bych si měl představit, jak vypadala řeka před tím, než ji v průběhu věků začal zdejší člověk formovat k obrazu svému, zašel bych se podívat na louky u Žízníkova a Dobranova. Tak si s největší pravděpodobností lze poměrně jednoduše utvořit představu o podobě toku i na území dnešního města. Fotografie byla bohužel vynalezena až relativně nedávno a tak na starých obrázcích je možné sledovat proměny Ploučnice až v posledních zhruba stu letech. Ale i tak je to proměna k nepoznání. Určitě to vydá na samostatnou kapitolu a tak se budu k řece vracet v několika samostatných článcích a pokusím se zmapovat cesty řeky od Staré Lípy až zhruba k dnešní trati za stadionem. Na takto vymezeném území tekla Ploučnice ještě před sto lety dvěma koryty, která byla propojena několika spojovacími kanály. Řeka se rozvětvila u Staré Lípy a znovu se spojila v jeden tok za menším mlýnem, zhruba tam co je dnes zastávka MHD mezi Bancem a Crystalem. Po provedení regulace se toto spojení přesunulo až zhruba do míst dnešního stadionu.
Část mapy, jejíž autorem je českolipský učitel Hugo Schwarz, z roku 1910:
Pro porovnání, toto je výřez z mapy města ve 30. letech dvacátého století, který zachycuje stav řeky po regulaci, ale ještě před počátkem mizení jejích částí (za poskytnutí mapy děkuji paní Sobotové):
Z charakteru řeky tekoucí v mělkém korytě je zřejmé, že vylití z břehů není nijak vyjímečnou událostí. A nebylo tomu jinak ani na území města. Častými povodněmi bylo sužováno zejména Hrnčířské předměstí a jeho okolí, což bránilo po staletí rozvoji této lokality. Rozlivovou loukou byl totiž celý prostor na jižním břehu až k úpatí terénní vlny dnes zvané Kopeček. Dozajista docházelo k povodním od nepaměti, ale první podrobnější zprávy jsou známy z roku 1779. Toho roku během jarních tání stoupla hladina řeky tak rychle, že obyvatelé Hrnčířské ulice ani nestačili opustiti své domovy a zachránili se pouze útěkem na půdy svých domů, kde několik dní mrzli odříznuti od okolního světa. Ve století 19. bylo Hrnčířské předměstí postiženo v jeho první polovině velkou zátopou sedmkrát a v polovině druhé dokonce devatenáctkrát. Například v roce 1891 se již 11.3. psalo, že v rolnické škole sídlící v Růžovém dvoře v Barvířské ulici, muselo být toho roku již 2x vyklizeno přízemí kvůli povodním. Plány na zkrocení řeky existovaly po mnoho let a zcela jistě již na počátku 19. století, ale tato finančně náročná akce se nikdy nerealizovala, také dílem i proto, že město postihlo několik ničivých požárů a financí bylo potřeba k nutné obnově města. Protipovodňová opatření se tak zredukovala toliko na zřízení svodových odvodňovacích kanálů a čištění koryta řeky. To samozřejmě nepostačovalo a tak je možné setkat se s líčením ničivých povodní, které ovlivňovaly mnohé oblasti života obyvatel města. Již jsem také v článku o hlavním nádraží zmiňoval povodeň v březnu 1868, kdy se z nádraží stal nepřístupný ostrov.
Další velkou připomínkou nezkrotnosti řeky byla velká voda z jara 1881, kdy se započalo velké povodňové období. V březnu začalo vytrvale pršet a voda v řece stoupat. Nikoho ani příliš neznepokojila voda v Hrnčířské ulici, to již bylo běžným jarním koloritem doby. Ovšem záhy začala hladina stoupat až o 8 centimetrů za hodinu a poměrně rychle se vytvořilo velké jezero v oblasti od Staré Lípy k náspu tratě a z Barvířské ulice se stalo další koryto řeky. Škody byly ohromné. Kromě jiného voda odnesla svárovský most, bylo pobořeno několik domů na kraji Svárova a v Hrnčířské ulici. V neposlední řadě byly způsobeno i mnoho škod na náspu a viaduktech železničních tratí, které se naopak staly terčem kritiky pro údajnou nedostatečnost vodních propustí železničním tělesem.
Zřejmě poslední kapkou a pádným argumentem po ničivých povodních byla katastrofální povodeň roku 1890, jejíž dopad ještě znásobilo poboření Karlova mostu v Praze v tomtéž období. Pro představu o výši hladiny lze použít záznamy hladin u stružnického mlýna. Je zde vyznačena hladina z dubna 2006, kdy při kulminaci protékalo korytem u českolipské křižovatky přibližně 58 m³ vody za vteřinu. Asi o půl metru výše je ryska z července 1981, což jsou události, které si mnozí jistě ještě pamatují. Pro připomenutí uvádím, že v roce 1981 stačilo v regulovaném korytě za Majdalenkou k vylití řeky tak necelý metr a hladina vody se pod lávku vešla tak akorát. Hladiny vyznačené u mlýna z let 1846, 1881 a zejména z roku 1890 jsou ještě zhruba o další dva metry výše. Na pohlednicích je zaznamenána přeci jen mírnější povodeň z roku 1897, znázorňující stav vody 30. června v Hrnčířské ulici, kde dnes tyto domy již nestojí, ač mnoho podobných povodní přečkaly. Zde bývalo u vstupu do domu právě pro tyto případy několik schůdků a ještě připravené jednoduché dřevěné lávky podobné dřevěným kozám a místní měly stále připraveny čluny a dlouhá bidla.
Povodeň konce června 1897:
Další snímek z této ulice a povodně najdete v kapitole Hrnčířská ulice.
Ostatně již od roku 1888 vyhodnocoval a zpracovával ing. Friedrich Steiner (*3. září 1849 Linec - †9. srpen 1901 Praha - profesor stavitelství inženýrského na něm. technice v Praze) množství srážek a geologické poměry v ploučnickém povodí. V roce 1891 zpracoval dr. Gustav Laube (* 9. 1. 1839 Teplice - †1923 Praha - profesor pražské univerzity, geolog a paleontolog německého původu) podrobné mapy všech přítoků Ploučnice. Výsledkem těchto studií bylo doporučení k narovnání řeku v oblasti města a mnoho dalších úprav. Dne 27. října 1891 se sešla komise, aby se poradila nad projektem regulace Ploučnice, který s velkou pečlivostí vypracoval profesor Friedrich Steiner. Projekt měl dvě varianty úprav a studie také vyšla v samostatné brožuře. Rozsah regulace byl vypracován na základě zkušeností s povodněmi z let 1881 až 1891, kdy protékalo řekou až 75 m³ vody za sekundu, ovšem s upozorněním, že maximální průtok může dosáhnout až 300 m3. Nakonec pro nedostatek financí bylo zvoleno řešení zcela odlišné a k realizaci se přistoupilo až v roce 1910. Aby nebylo nenadálých překážek málo, ještě než byla realizace úprav řeky dokončena, vypukla první světová válka. Opět se dokončovací práce redukovaly a nebyly tak provedeny regulační práce na severním rameni řeky. V podstatě došlo k prohloubení jižního a dnes jediného koryta řeky, které bylo z původní klikatice narovnáno do současné podoby. Regulace byla nakonec dokončena roku 1916. S odstupem téměř stovky let je možné konstatovat, že úpravy toku řeky na území města byly vykonány dostatečně, neboť od dokončení prací nebylo samotné centrum města již postihnuto žádnou ničivou povodní. Ta největší následující voda přišla až v roce 2010.
Záběr do míst pod nemocnicí v době regulačních výkopů. Zde od Svárovského mostu přes městskou plovárnu až k jezu ve Staré Lípě byly břehy upravovány v letech 1918 až 1923 .Konkrétně toto je pouze severní rameno s budovou domova mládeže (Jugendheim) u plovárny okolo roku 1920:
Stejný prostor pod nemocnicí 29.4.2007:
Mapa - toto místo je zde
|