Jednou z nejdůležitějších součástí každého středověkého města byl mlýn. Přímo v České Lípě byly mlýny dva, zvané menší a větší. Oba mlýny byly původně vodní, takže je pochopitelné, že ke svému provozu potřebovaly vodní tok. Z jejich polohy a vodních možností si dovolím s vysokou pravděpodobností tvrdit, že oba mlýny měly mlýnská kola na spodní vodu. Čili roztáčela je tekoucí voda, do které bylo mlýnské kolo ponořeno, nikoli voda padající na mlýnské kolo shora. Větší mlýn stával nedaleko panského sídla, uvnitř městského opevnění, tedy na jihovýchodním okraji vnitřního města. Mlýn je prvně připomínán již roku 1391 a byl s největší pravděpodobností stejně starý jako město samo, nebo o nemnoho let mladší. V pozdější dispozici města stával za prostranstvím naproti Mlýnské ulici. Toto prostranství však patřilo úředně k uličce vybíhající od mlýna západním směrem podél mlýnského náhonu. Uličce se říkalo Mlýnský příkop a od roku 1879 nesla jméno Wassergasse, tedy Vodní ulice, od roku 1945 Erbenova ulice.

Na snímku J. Panáčka pohled k Mlýnu z Berkovy ulice okolo roku 1980:

Pohled z Berkovy ulice do stejného prostoru ulice Erbenovy 14.3.2009:

Pohled na rozlehlou budovu Většího mlýna z Vodní uličky v roce 1899:

Jak je patrné ze snímků, nejednalo se o jednu velkou budovu, ale o několik budov, ke kterým ještě patřily stodoly na druhém břehu mlýnského náhonu. Mlýnský náhon sem byl veden od jezu ve Staré Lípě a o náhonu se mluví také někdy jako o severním ramenu řeky Ploučnice. Výška hladiny byla korigována dle potřeby několika stavidly, ale po dokončení regulace řeky v roce 1916 včetně dobudování příklopového jezu jihozápadně od hradu, byl právě tento jez tím nejdůležitějším článkem v nastavení výšky hladiny, k čemuž sloužily přesně stanovené dispozice.

Bývalý mlýn od západu krátce po roce 1980:

Stejné prostory 11.7.2009:

Na snímku z osmdesátých let už místo vody stojí nákladní automobily autoškoly přesně na zasypaném korytu, ale bývalý směr toku lze také zcela přesně umístit mezi budovy, které spojuje průchozí chodbička původně nad vodou.

Čelní pohled na hlavní mlýnskou budovu v roce 1985:

Celá historie mlýna by byla jistě velice zajímavá, ale bohužel mi není známa. A pokud vím, zatím se studií této velice důležité součásti města zatím nikdo podrobně nezabýval, nebo to alespoň nebylo publikováno. Jako prvním z dlouhé řady majitelů, který je mi znám jménem je v roce 1877 Friedrich Dutschmann. Už o tři roky později je jako mlynář uváděn dědic Nikolause Berndta a v roce 1899 jsou uváděni jako majitelé mlýna Karl Berndt a Anna Heinrich. V této době také vzniká nejstarší ze zde uveřejněných snímků. V roce 1907 je mlynářem Karl Heinrich a už v roce 1914 je mlýn v majetku Františka Roberta Bürgera. Tento majitel vykonává své moučné řemeslo v českolipském mlýně až do roku 1945. Toho roku je okamžitě po skončení války 18. května mlýn převzat zástupcem českých úřadů k dozoru před ustavením národní správy.

Snímek J. Topinky s pohledem na zadní část mlýna asi v roce 1980:

Pohled do míst, kde stával mlýn, pořízený 7.2.2009:

Dne 18. května 1945 byl dozorem pověřen mlynář Václav Pátek, ale 29. května přebírá mlýn od Františka Bürgera do prozatímní národní správy Josef Košek. Pro Josefa Koška nebylo toto prostředí ani zdaleka neznámé. Pocházel z Neveklovic v okrese Mnichovo Hradiště a povoláním byl mlynář, což jistě hrálo svou roli při jeho umístění v době okupace. Byl totiž tak zvaně totálně nasazen právě do českolipského mlýna k 1. únoru 1942 jako 29. letý.  Z inventarizace prováděné během přebírání mlýna je mimo spoustu drobnějších položek pro mne nejzajímavější položka vztahující se k vodním kolům. Je zde uvedeno jedno vodní kolo větší železné 30 HP s příslušenstvím a jedno vodní kolo menší dřevoželezné 10 HP s příslušenstvím. K mlýnu ještě kromě tří luk, zahrady a části Ploučnice patří dům čp. 27 vedle mlýna, valcha na sukno číslo popisné 56 přes řeku a stodola ještě jižněji přes cestu. Stodola je dnes posledním stojícím objektem z celého komplexu. Jedná se o domek mezi hradem a Červeným domem. Na posledním snímku zcela vlevo. V roce 1946 má ještě mlýn tři zaměstnance, ale už v roce 1950 je na obsluhu mlýna pan Košek sám. Žádá ONV o přidělení pracovních sil k zajištění mlecí sezony, ovšem odpovědí jsou mu výtky k neplnění povinností a mlýn je navržen k likvidaci jako nadbytečná kapacita. Jenže o mlýn usilují dva subjekty, jako o objekt národního zájmu, jakožto podnik zajišťující výživu obyvatel. Tak se mlýn stává k 1. červenci 1951 majetkem Hospodářského družstva skladištního a výrobního v České Lípě, jehož zaměstnancem se stává i pan Košek dále pověřený jako zodpovědná osoba za chod mlýna. Jenže za krátko přeci jen uspěje i druhý subjekt, kterým jsou Liberecké mlýny národní podnik, který získává mlýn do vlastnictví k 1. lednu 1953 jako konfiskát. Ale díky centralizaci socialistické výroby se mlýn stává definitivně nadbytečnou mlynářskou kapacitou a je nadále využíván jako výrobní a skladový prostor podniku ZZN.V sedmdesátých letech je zde norma měsíční výroby nastavena na 70 vagónů krmných směsí, což představuje přibližně 700 tun, nebo také 14 000 pytlů. A to vše z velké části na původní mlýnské transmisi, v té době pod dohledem Václava Soboty s dalšími osmi pracovníky, tedy převážně ženami. Mnohaletou existenci mlýna ukončují demolice v roce 1986, které asi nejlépe charakterizuje zpráva z tisku: „V listopadu 1986 byly zahájeny další demolice v centru města a vedoucí odboru výstavby ing. arch. Marek Houba vysvětluje: V ulicích U synagogy a Erbenově má být zbouráno celkem 11 objektů, jejichž fyzický stav nedává žádné předpoklady k tomu, že by bylo reálné tyto budovy opravit a modernizovat. Vesměs se jedná o objekty, na které bylo již v minulosti vydáno rozhodnutí o havarijním stavu. Zmíněné objekty navíc musí ustoupit výstavbě nové komunikační spojky mezi ulicemi Gottwaldovou a Moskevskou, což je v souladu se schváleným územním plánem České Lípy. Tato komunikační spojka povede po okraji historického jádra, které zůstane zachováno. O nutnosti takového řešení jistě nejsou pochybnosti. Dost se diskutovalo o jednom z jedenácti uvedených objektů - o čp 26, což je starý mlýn, který prakticky až do poslední chvíle sloužil Zemědělskému nákupnímu a zásobovacímu závodu. Jeho provoz však již byl neefektivní a stav objektu neumožňoval jeho rekonstrukci a využití k jinému účelu. Část mlýna - a to budova v Zámecké ulici - ovšem zůstane zachována a po adaptaci bude využita pro doplnění některých služeb v této části města. Studii zpracovává ČVUT Praha”. A tak vznikla další otevřená rána v historické tváři našeho města...

Nejvýchodnější část mlýna s ulicí U synagogy v roce 1985:

Tak nějak stejný pohled 11.7.2009:

Stejná místa ze širšího záběru asi v roce 1985:

Pohled na mlýn jako by od vody a po proudu. Mezi oběma podélnými budovami původně protékala voda, na snímku za břízkou do prostoru přístřešku:

Pohled od Červeného domu k budově Svazarmu:

Opravdu poslední dny existence stavby, píše se rok 1986:

Mapka - toto místo je zde