Domů Sokolská dolní
Sokolská dolní Tisk
Sobota, 19 Prosinec 2009 21:59

U Malého mlýna - Kleine Mühl Gasse

V posledních dvou domech jižního konce západní strany Sokolské ulice se na začátku 20. století usadila firma Zinke & Kreher, truhlářství a prodej nábytku („Möbel - Tischlerei” ). Domy zachytil pan Jaroslav Panáček na počátku demolic prvních domů v roce 1980:

Demolice 1980

Pokročilejší stav demolic na snímku J. Topinky z 26.5.1980:

Sokolská 1980

Pokus o obdobný výhled učiněný 3.5.2009:

Sokolská 2009

Z tohoto pohledu za domy byla původně malá dílnička, jenže obchod vzkvétal natolik, že u cesty kopírující jižní okraj klášterní zahrady, byla postavena v prvních letech 20. století truhlářská dílna. Nejprve přízemní a zhruba o deset let později dostavěná v poměrně mohutnou jednopatrovou budovu s velkým štítem. Tato budova je ve své přízemní podobě dobře viditelná na další pohlednici.

Pohled z Dubické ulice krátce po roce 1900:

Pohled z Dubické ulice krátce po roce 1900

Na této pohlednici již stojí nová truhlářská dílna, ale zatím pouze jednopodlažní. Nutno také dodat, že stromořadí v popředí záběru je zcela na levém břehu řeky. Ta je totiž zatím před regulací a v této době koryto řeky za zahradou kostela sv. Maří Magdaleny v pravém úhlu zatočilo ke klášterní zahradě a řeka se dotýkala druhé strany cesty vedoucí před onou truhlářskou dílnou. Proto také ulice nesla název Ufergasse, tedy Pobřežní. V pravé části snímku, pod komínem se také obě ramena řeky sbíhala. Na následujícím snímku, zhruba o deset let mladším, je již řeka po regulaci, kdy bylo hlavní koryto napřímeno a v důsledku toho je to samé stromořadí již na pravém břehu hlavního koryta řeky. Z původního toku se stalo prodloužení severního ramene, které se vracelo k toku hlavnímu obloukem v prostoru dnešního stadionu. V místech pod komínem, v pravé části snímku, bylo zbudováno regulační stavidlo a vodní spojka mezi oběma rameny řeky. Sem chodily hospodyně máchat prádlo a proto je na mnoha snímcích možno spatřit velké bílé plochy na loukách v okolí. Ta bílá místa bylo prádlo, které se bělilo na slunci. Pokud se vrátím k truhlářské dílně firmy Zinke & Kreher vyrábějící nábytek, tak ta je již zde s přistavěným patrem a výstavným štítem nesoucím název firmy.

Pohled z Dubické ulice na pohlednici vydané roku 1915:

Pohled z Dubické ulice 1915

Trochu bližší pohled ale z 26.5.1980:

Truhlárna 1980

Obdobný pohled 11.7.2009:

Pod klášterem 2009

Poslední chvíle budovy truhlářství, je rok 1980:

Demolice 1980

Ještě jeden pohled do stejných míst, ale z jiného úhlu, přibližně z rohu dnešního OD Banco. Na novějším snímku se již rýsuje staveniště KD Crystal, které destruktivně zasáhlo do prostoru klášterní zahrady:

Pod klášterem

Obdobný pohled, ale podstatně starší. Na snímku zapůjčeném panem Panáčkem je provizorní most, nejpravděpodobněji z doby stavby nového železného mostu později pojmenovaném po císařovně Alžbětě. Mělo by se tak jednat o tok 1896. Budova stojící na konci Sokolské ulice, která stála zcela na břehu, jsou jatka. Ta zde působila až do začátku 20. století, kdy byla tato instituce přesunuta do novostavby z roku 1901 v Dubické ulici. Kvůli budově stojící na vyvýšeném břehu řeky byl také průchod do Pobřežní ulice mezi domy nad nimi, později v majetku jednoho ze společníků nábytkářské firmy Alfredu Zinkemu.

Pod klášterem 1896

Tak trochu podobný pohled asi z roku 1985:

Pod klášterem 1985

Stejná místa zachycená dne 18.1.2009:

Pod klášterem 2009

To už se pomalu dostávám ke komplexu budov naposledy sloužící jako Městské lázně. Objekt vpravo na snímku Jaroslava Topinky z 26.5.1980:

Lázně 1980

Přibližně stejný pohled 14.3.2009:

Sokolská 2009

Městské lázně byly původně malým mlýnem stojícím za hradbami města. Jeho podobu mohu připomenout detailem od řeky, tedy z jihozápadu, na pohlednici z konce 19. století:

Malý mlýn 1899

V té době už objekt ale jako mlýn nefungoval. Vlastně už to ani není ta pravá podoba malého mlýna, byť se objektu či spíše komplexu budov stále tak říkalo. Malý mlýn provozoval Karl Heinrich snad již od roku 1881 jako jirchářskou valchu a kostní stoupu (Weißgerberwalke und Knochenstampfwerk) a vedlejší budovu přebudoval v letech 1901–1902 na výrobnu kvasnic a lihovar (Preßhefe- und Spiritusfabrik). V období první světové války zde byla zřízena válečná kuchyně. Stalo se tak po narůstajících hladových bouřích, které započaly v roce 1916 a v roce následujícím nabíraly na síle, protože zásobování města potravinami bylo stále katastrofálnější. Zde vydávaná polévka byl vlastně jen teplý vývar ze sušené zeleniny pro nejchudší vrstvy. Ke konci války se zde také usídlil místní vojenský štáb s částí mužstva. V roce 1921 si Anton Libochowitz pozval několik odborníků ze slavného nožířského střediska v Solingenu, aby zde zavedli výrobu, tehdy jedinou v Československu. Z původních 10. dělníků se jejich počet zvýšil na 350 před II. válkou, ale to již byl podnik dávno přemístěný na místo dalšího mlýna, tentokráte v Robči. Dodnes je továrna známa jako Mikov. Výrobna firmy Libochowitz v objektu bývalého malého mlýna nefungovala zřejmě dlouho. V roce 1929 projevil Franz Melzer úmysl zde zřídit parní a vanové lázně. Protože město mělo v úmyslu již dlouho zřídit městské lázně, tak mu to povolilo. Domluvilo se to s bratry Libochowitzovými, kteří měli Hefefabrik (výrobnu kvasnic) pronajatu dle smlouvy do roku 1931 a zřejmě ji již nevyužívali. Tak už 30. května 1930 bylo vydáno povolení k užívání Městských lázní.

Městské lázně ve 30. letech:

Městské lázně okolo 1930

Budova Městských lázní 26.5.1980:

Městské lázně 1980

V přední části budovy se vstupy z ulice byly provozovny drobných živnostníků. Byla zde mlékárna Stefanie Tvardové,či holičství Franz Melzer, který provozoval i lázně. V roce 1945 byly uděleny lázně do národní správy J. Vlasákovi a holičství Antonínu Zástavovi. Ten se stal v poúnorových časech obětí vykonstruovaného procesu, kdy byl společně s několika dalšími lidmi obviněn z rozvracení republiky a odsouzen. Ve skutečnosti dal jen komusi přečíst leták s textem, který nepříliš velebil vývoj ve státě. Po návratu z výkonu trestu se již do Lípy nevrátil.

V objektu lázní posléze provozoval své služby městský komunál, který v šedesátých letech nabízel kromě lázeňských služeb, kadeřnictví a holičství, kosmetiku, pedikůru, odborné ošetření pleti s možností využití horského slunce a tak dále. Společná čekárna byla v roce 1968 již vybavena i televizorem.

Dolní část Sokolské ulice s lázněmi asi v roce 1979:

Sokolská ulice 1979

Dolní část Sokolské ulice bez lázní dne 6. 1. 2009:

Sokolská ulice 2009

Jádrem Městských lázní byla sauna a bazén o rozměrech 12 x 3 metry. Na stěnách okolo bazénu byly rozmístěny tělesa parního topení bez odpovídajícího zakrytí a vzhledem k minimálnímu prostoru mezi stěnou a bazénkem, bývalo vždy popálených také dost. Dlouhá léta bylo zde jediné kryté plavecké zařízení ve městě, také jsme jej navštěvovali jako prvňáčci základní školy a učili se zde splývat, čemuž se skoro nechce při rozměru bazénku ani věřit. Objekt podlehl demolicím v lednu a únoru 1986 před započetím výstavby obchodního domu PRIOR, k jehož stavbě právě tudy byla vedena přístupová komunikace. Komín byl zbořen o něco později a byla to velká událost, protože byl umístěn vlastně uprostřed zástavby. K objektu ještě také patřila společná valcha cechu soukenického. Tento cech je zmiňován ve městě již v opisu cechovního řádu z roku 1382. Valchou je zde míněno zařízení, na němž se zplsťovala vlna, ze které se dále vyráběla plstěná látka zvaná sukno. Důvodem umístění u vody byla její potřeba k pohonu zařízení a také k výrobě sukna z technologických důvodů. Tyto výrobní objekty byly zbořeny během rekonstrukcí v první polovině 20. let.

Gasthaus zum fröhlichen Willkommen v roce 1911:

Gasthaus 1911

Stejný dům v Sokolské ulici dne 30.3.2008:

Sokolská 2008

Restaurace v domě číslo popisné 269 je uváděna v letech 1880 až 1935. Po válce zde již restaurace obnovena nebyla, pouze zařízení bylo převezeno do restaurace na Holém vrchu.

Sokolská ulice s kavárnou Union v roce 1985:

Sokolská 1985

Sokolská ulice s kavárnou Union 14.3.2009:

Sokolská 2009

Na starším snímku ještě vedle Unionky stojí dva domy zbořené na konci 80. let. Od Unionky vzdálenější dům bylo číslo popisné 272. Zde v období předválečném sídlil výrobce zbraní a munice Josef Heyer, kterého jsem zmiňoval v souvislosti s přenesenou živností do domu 253 na druhém konci Sokolské ulice v roce 1946. V domě však v této době sídlil ještě živnostník Oswald Feix, který zde provozoval sklenářství a obchod drůbeží, zvěřinou a rybami. Sklenářství převzal do národní správy v roce Fridolín Tůma, který o pět let později získal tento drobný živnostenský podnik do vlastnictví. Obchod se zviřátky již po roce 1945 obnoven nebyl, pouze mrazící box byl převezen do Občanské besedy.

Přibližně podobný záběr asi v roce 1980 ve 14.26:

Drogerie 1980

Přidávám také dva další záběry do stejných míst, které by se dnes již těžko napodobovaly. Na prvním záběru je budova centrální drogerie vybudovaná firmou Emanuel Höhne. Firmu přebírá v roce 1945 Jiří Šulc, který se jí v roce 1950 vzdává ve prospěch národního podniku Chemodroga. Jak je také patrno až do demolice domu byl v domě obchod Drogerie a Kosmetika. Druhý záběr je pořízen odhaduji tak z prostor dnešního oddělení potravin největšího obchodního domu v České Lípě. Za nedlouho po vzniku snímku zmizí navždy několik zde zachycených budov. Včetně dvojice v popředí s nápisem Mír celému světu. Heslo je aktuální stále, ale v budově kavárny Central si již nikdo šálek nedá, v přístavbě městských lázní z 19. století se již nikdo nevycachtá a ani v pozdějším konfekčním závodu žádný slušivý ohoz nevznikne.

Sokolská ulice z budoucího staveniště Prioru na počátku roku 1985:

Unionka 1985

Mapka - toto místo je zde

Ještě se vrátím firmě Zinke&Kreher vyrábějící moderní nábytek. Po válce, kdy firma přechází pod národní správu, je jako majitel uváděn již jen Anton Zinke. Později zde fungovala truhlářská výroba ještě mnoho let a objekt byl zbořen až před stavbou nového kulturního domu v roce 1980. K tomuto tématu mi poskytl velice zajímavé doplnění pan Michal Rádl, kterému tímto velice děkuji a přikládám zmíněný materiál. Dokument, v tomto případě faktura, nebyl tehdy jen strohým funkčním dokumentem, ale byl vypracován tak, že je radost na něj pohledět. Obzvláště pokud člověk není nucen uvedenou částku platit.

Historie jednoho účetního listu
Tento zajímavý účetní list firmy Zinke & Kreher byl objeven náhodou mezi starými papíry v roce 1998. Dnes již truhlárnu nenajdeme, dokonce ani budovy, kde měla prodejnu či dílnu.
Truhlárna to byla vyhlášená. Měla vlastní prodejnu s bytem v dnešní Sokolské ulici (zbořena 1985) a k tomu i výrobní dílnu v tehdejší Ufergasse (Pobřežní ulici), přibližně v místech chodníku před KD Crystal. Truhlárna (továrna na nábytek - jak hlásá hlavička účtu) na zakázku vyráběla prakticky kompletní nábytkářské vybavení pro domácnosti. Do obchodu vedl již v roce 1927 telefon. Co vše bylo v sortimentu dokládá i samotný účet z 1. září 1927: např. kuchyňské zařízení, garnýže, štokrdle s odklopným víkem, křeslo, stojan na květinu, kredenc….. Pořízení tolika věcí muselo být pro rodinu zákazníka pana Bittnera opravdu velké sousto. Z celkové ceny 12.977 Kč zaplatil na místě 9.000Kč a zbylých 3.977 doplatil na konto Creditanstalt der Deutschen, dceřinná společnost v České Lípě. Pro představu štábní rotmistr, tedy velitel čety v činné službě, bral v témže roce 1 107,50 Kč čistého měsíčně.
Po válce byla dílna i obchod provozována národním správcem panem V. Holánkem.

Konkurenti? Továrna Zinke & Kreher nebyla jedinou truhlárnou v České Lípě. Po válce jsou dosazeny další 4 národní správy na německé majitele truhláren. Pan Mauder měl truhlářství v dnešní Partyzánské 1032, které přebral správce L.Hloupý. Pan Kieslich provozoval svou dílnu v Pivovarské 1485, tu přebírá Čech František Jílek. Firma Hermann působila v Partyzánské 1081, po válce provozuje J.Vávra. Josefu Vrbovi je připsáno truhlářství Němce Gaetnera v tehdejší slavnostně pojmenované Třídě Klementa Gottwalda 820.

Kdo byl pan Bittner?
Rodina Bittnerova bydlela před válkou v Sandgasse 1213 (Písečná ul., dnes Škrétova). Rodina žila v nájmu v prvním patře domku, který patřil panu Sikmundu Antonovi. Zde obývali 3 místnosti. Pan Bittner pracoval před válkou jako obchodní zástupce čokoládoven v saském Cottbusu. Paní Bittnerová je po válce odsunuta a veškeré zařízení, které si s manželem pořídili, dostává do národní správy 16.6.1945 můj děděček Josef Rádl. Veškeré Bittnerovo zařízení si dědeček od státu jako konfiskát odkoupil a na počátku 50. let se s ním přestěhoval do nového bytu.

Zinke&Kreher

Na druhé straně dokumentu je ručně připsaná poznámka s vlastnoručním podpisem majitele firmy A. Zinke. Poznámka se týká splacení dlužné částky (doplatku) k 18. říjnu 1927.

Vlastnoruční podpis A. Zinke

Materiály o historii dokumentu použity z archivu Mgr. Michala Rádla

Mapka - toto místo je zde

 
Copyright © 2017 Böhmischleipa.cz. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno s radostí a pro radost.