Poměry v našich hraničářských posicích na severu Čech

Vysvětlivky ku Hraničářské výstavě českého severu, konané roku 1927 v Ml. Boleslavi. Napsali hraničářští pracovníci, uspořádal Jos. Maštálko, okr. škol. inspektor v České Lípě, předseda hraničářské výstavy.

Tato brožurka je úplně jiná, než většina ostatních, byť taktéž ideologicky poznamenaná. Jednak neobsahuje obrázky, což vynahradím zařazením tématicky vhodného obrazového doprovodu ze svých zdrojů, ale zejména jako průvodce k výstavě dokládá napjaté národnostní vztahy na českém severu ve 20. letech 20. století. Vynechám pasáže, které se České Lípy netýkají a představím stručný výtah z této tiskoviny tam, kde je to ponejvíce úzce s Českou Lípou a jejím nejbližším okolím spjato. Ponechávám taktéž dobový jazyk, jen u některých názvů do závorky vložím název současný (v závorkách je vždy má poznámka). Taktéž přepisy jsou v drtivé většině doslovné, byť některé texty a obraty se nám dnes mohou zdát minimálně zvláštní či nečekané. V neposlední řadě je zajímavá poslední část výstavy a tedy i textu věnující se turistice. Zde lze porovnat přírodní krásy naší krajiny tehdy vyzdvihované s realitou dneška.

Hned na druhé stránce je věnování vděčných hraničářů, jak se čeští obyvatelé pohraničí nazývali, panu senátoru Em. Hrubému, starostovi Národní jednoty Severočeské za jeho neúmornou a nezištnou práci pro české menšiny. Zapsáno v České Lípě 25. července 1927.

Úvodní slovo pak patří senátoru Em. Hrubému, který tón celého úvodu udává hned prvními slovy: „Dvacátý osmý říjen byl pozdraven jásotem celého národa a zvláště našich hraničářů, kteří pevně doufali, že nadejde jim lepší život. Nadešel - ne však ve všech směrech. Převratem hospodářské poměry v krajinách smíšených a na našem pohraničí se nezměnily. Skutečnost tím bolestnější, že zůstali dále závislí na německých zaměstnavatelích, kapitálově ovládající tamní kraje.” V dalším textu je krom jiného vyzdvižena obětavá práce českolipského zasloužilého inspektora Maštálka.

Josef Maštálko, okresní školní inspektor v České Lípě:

Následuje představení výstavy Josefem Maštálkem. Ten byl vyzván na konci ledna výstavním výborem v Mladé Boleslavi, aby pracoval na uskutečnění výstavy. Svolal menšinové pracovníky na schůzi 14. února 1926 v České Lípě, kde byl navržen následující program: Výstavní oblast hraničářská bude zaujímati politické okresy: Ústí, Děčín, Šluknov, Rumburk, Varnsdorf, Německé Jablonné, Českou Lípu, Litoměřice, Dubou, Liberec, Jablonec, Frýdlant, Vrchlabí. Výstavou má se podati jasný obraz hraničářských poměrů po všech stránkách. Náplň výstavy opatří 4 sekce: Školská, Spolková, Hospodářská a Turistická. Turistická sekce má ukázati zajímavosti kraje. Například geologické jako Čertova zeď u Českého Dubu, čedičové lomy u Kamenického Šenova, Českosaské Švýcarsko, Dubské Švýcarsko a jiné. Dále další zajímavé zvláštnosti jako Vojenské hřibárny u Svébořic, mohutné průrvy u Hirnsen (Zahrádky), či umělecké vzácnosti jako kaple na Bezdězi, Škrétův obraz v Holanech, Kramolínovi fresky v Jestřebí a Holanech, sochy zejména Maxovy, Braunovy aj.

Panská skála na konci těžby okolo roku 1900:

Následuje text K. Marka, odborného učitele v České Lípě, který představuje náplň výstavy umístěné v 9 místnostech II. poschodí státní reálky v Mladé Boleslavi, výstavní budova C krajské výstavy. A také kolektiv, který se na její přípravě podílel. Výstava představuje území o rozloze 4401 km² s 824.000 obyvateli, z nichž je 93.539 Čechů, tedy 11,2 %. Ukazuje poctivě a pravdivě život ve smíšeném území severních Čech. Předsedou výkonného výstavního výboru je Josef Maštálko, okresní školní inspektor v České Lípě. Jednateli výboru jsou Karel Marek a Bohumil Kinský, odborní učitelé v České Lípě a pokladníkem Emil Kleprlík, ředitel české státní měšťanské školy v České Lípě. Pak následuje obsáhlý výpis osob podílejících se na jednotlivých sekcích, které jsou z celého kraje a v drtivé většině učitelé a ředitelé škol. Předsedou školské sekce je Jaroslav Tesař, okresní školní inspektor v Litoměřicích. Předsedou spolkové sekce je Miloslav Disman, správce české školy na Bezdězi. Předsedou hospodářské sekce je Josef Polanský, odborný učitel v České Lípě. Předsedou turistické sekce je Bohumil Kinský, odb. učitel v České Lípě.

Emil Kleprlík poklepává základní kámen stavby Tyršových škol 28. 6. 1931:

Sekce školství začíná textem Josefa Zemana, řídícího učitele v Podmoklech (Děčín), o historii české školy v Podmoklech. Následuje představení Ústřední Matice Školské, založené 5. prosince 1880 na záchranu českých dětí v pohraničí a na národnostních ostrovech zemí koruny svatováclavské. V další kapitole Dr. Jaroslav Kubista, ředitel českého ref. reál. gymnasia v Ústí nad Labem, přísedící zemského správního výboru, představuje střední školy na území severočeském. Konstatuje, že síť je dosti hustá, aby vyhovovala rostoucí potřebě. Česká ref. reál. gymnasia mají Karlovy Vary, Most, Duchcov, Ústí n. L., Litoměřice, Česká Lípa, Liberec a Trutnov. Teplice-Šanov a Jablonec nad Nis. mají české obchodní akademie a Žatec ústav pro vzdělání učitelů.

České gymnasium na rohu Berkovy a Zámecké ulice po roce 1930:

Emil Kleprlík představuje Živnostenské a kupecké školy pokračovací. V oblasti od Vrchlabí po Ústí nad L. byla před rokem 1918 pouze jediná všeobecná živnost. škola pokrač. v Liberci z roku 1887, rozšířená r. 1913 o dívčím oddělením oděvnickým. V současné době (1927) je ve vzpomenuté oblasti 27 škol pokračovacích. Statisticky vykazují tyto školy 56 tříd, 168 učitelů, absolventů ve škol. roce 1926-27 celkem 1724, úhrnem od založení těchto škol 15.425.

M. Disman představuje problematiku odnárodňování českého dítěte, které místo do české školy navštěvuje školu německou. Bylo vyšetřeno celkem 793 takových případů. Přičemž vzdálenost české školy není tím hlavním důvodem, takových je jen 89 případů z celkového uvedeného počtu, tj. 11,2 %. Nejvíce z těchto případů (58) vyskytuje se v inspektorátě českolipském pro jeho rozsáhlost a roztroušenost českého živlu. Dalším důvodem je volba německé školy za účelem naučení se jazyku německému. Celkem 140 případů, tj. 17,7 %. Velmi smutných je 180 případů, tj. 22,7 %, z důvodu obavy ztráty zaměstnání otce u německého zaměstnavatele, pokud by jeho dítko chodilo do školy české. Číslem nejtrudnějším je 183 případů, tj. 23,1 % a největší podíl, a tím jest smíšená manželství - matka Němka. Posledním a nejsmutnějším jest 174 dítek, tj. 21,9 % pro "národní neuvědomění a komunistické přesvědčení rodičů." Němec jest vždy dříve Němcem, pak straníkem, u nás namnoze naopak. „Otec komunista nechce posílati dítě do české školy, poněvadž se v ní vychovává vlastenecky!!” - ubohý Čecháčku, v německé škole ti budou jistě opatrovati tvé dítě před „nákazou” národního uvědomění (českého ovšem!). A přeci jsi alespoň poctivější nežli ti, kterým „je to jedno”, neb „v německé škole je větší vánoční nadílka” a konečně „dvě děti do české a tři do německé, aby měl pokoj.”

K této sekci si dovolím doplnit, že mnoho zlé krve udělal výnos z roku 1880, kdy bylo zakázáno dvoujazyčné vyučování, jak bylo na smíšených územích běžné, ale bylo nutno se rozhodnout pro jeden jazyk. Mnohdy bylo více žáků německojazyčných a tedy logicky byla zvolena vyučovacím jazykem němčina. A tak začal boj o žáky, aby bylo možné naplnit třídy a školy udržet v činnosti.

Česká škola v Moskevské ulici ještě s původním německým nápisem ve štítu:

Spolková sekce shrnuje nelehký úděl českých spolků narážející na ústrky z strany německé většiny. Přesto vzniká mnoho spolků, mezi nimiž jeden z nejdůležitějších je Sokol. Jeden z jeho tvůrců Dr. Miroslav Tyrš narodil se v Děčíně a poměry smíšených měst s převahou Němců tak velmi dobře znal. První Sokol však založen byl 20. prosince 1886 v Liberci, který byl jinak vyhlášenou baštou německého nacionalismu. Celkem bylo před převratem (1918) na českém severu 13 sokolských jednot, včetně té v České Lípě. Ovšem v roce 1927 už jich bylo 45. Politicky bylo rozvrstvení ve sledovaném území v české menšině dle voleb v roce 1925 postaveno na národnostních stranách Čsl. národně socialistické (34 %) a Čsl. straně soc. demokratické (33 %). České hlasy dané komunistické straně nebylo možné postihnout statisticky, protože komunistická strana šla do voleb mimo národnostní skupinu. Důležitým spolkem pro národnostní práci byly dělnické tělovýchovné jednoty, která vznikla v roce 1913 i v České Lípě. Všechny však trpěly nedostatkem tělocvičen a povětšinou cvičili po hospodách. V roce 1920 zasáhl velmi rušivě do života D. T. J. komunistický rozkol. Mnoho členů , kteří se dali zlákati revolučními hesly moskevské internacionály vystoupilo a vstupovalo do nově vytvořených federovaných dělnických jednot. V mnoha místech snažily se tyto nové jednoty přivlastniti si majetek starých jednot, v mnoha případech docházelo i k násilnému zabírání, což mívalo často za následek soudní dohry. Po sedmi letech jest však zas konsolidováno, že odvážili se i tak odvážných podniků, jako jest letošní dělnická Olympiáda. Nedílnou součástí byly ochotnické divadelní spolky, jenž měly na severu silné zastoupení loutkařské.

Nová tělocvična německého tělocvičného spolku, o něco později Jiráskovo divadlo:

V Hospodářské sekci je přehled o hospodářských poměrech českého lidu. Ze statistických údajů vybírám počet továren v hraničářských oblastech, kterých je 907, ale jen 3 % v českých rukou. Českého úřednictva v nich jsou 3 % a dělnictva 20 %. Mezi odběrateli je však 90 % českých, nebo i 90 % jako v případě niťárny v Doubici, kde však není jediný český úředník ani dělník. V župě českolipské jest v českém majetku pouze 2 % půdy. Konkrétnější údaje pak přináší B. Dvořáček, z. řed. měšť. šk. v Ústí nad Labem, kapitolu Průmysl na Ústecku. Malé město ležící při bráně zemské a při největším toku českém mělo roku 1830 jen 1400 obyvatel. Ovšem blízkost uhelných dolů, otevření železničních dráh dalo příčinu k rychlému rozkvětu. A při sčítání v roce 1921 je ve městě již 39 830 obyvatel a na celém okrese 88 747 obyv. a na 140 továrních podniků. Následuje několik popisů vystavených diagramů, ale bohužel diagramy nejsou přiloženy a tak celý popis je v podstatě nevypovídajícím textem.

Přístav pod Větruší v Ústí nad Labem cca 1930:

Poslední sekce začíná textem Bohumila Kinského, odb. učitele v České Lípě, který představuje turistiku hraničářské oblasti, ze které dále již cituji: „Chtěli jsme prostředky nám dostupnými dokumentovat, že krásný, dnes tak zapomínaný námi, sever českým byl, jest a zůstane. Chceme doložit, že i tu najdou naši lidé osvěžení a potěšení v přírodě, jehož mnohdy marně nebo draze hledají v cizině. Při nejmenším má vlast naše stejně krásná a vysoce zajímavá místa jako cizina.” Řekl bych, že i po sto letech mají tato slova svou váhu a obsah. Na B. Kinského navazuje textem Ladislav Hons, ředitel měšťanské školy v Ústí nad Labem, který taktéž uvádí: „Poznejme nejprve krásy své vlasti, nevyvážejme dobrou svoji valutu za hranice.” Oba texty zmiňují místa v hraničářské oblasti hodná pozornosti. Od Ještědu, přes průrvu u Novin, ohromné rybníky založené Karlem IV., sochu ukřižované vousaté ženy u Hirnsen (Zahrádky), Česko-Saské Švýcarsko za Českou Kamenicí až po Telnici a Komáří Vížku u Krušných hor. Poslední kapitola Josefa Kasala z České Kamenice „Po stopách Slovanů na Českolipsku” vybírá slovanské stopy, mezi něž patří i Lužičtí Srbové usazení ještě severněji, odolávající masivní germanisaci, dochované zejména v místních názvech. Nalézáme jej podél starodávné silnice ze Žebnice (Seebnitz) do České Lípy, kde jsou Vysoká Lípa, Všemily a Srbská Kamenice. Jména řek Ploučnice, která je již roku 1375 ve starých listinách jmenována po česku Plúčnice (originální pravopis z citované listiny je Plucznicze, dnes prokazatelný). Ale i další jako Kamenice, Chřibská s Doubicí, Čertovský potok, Studený potok a Suchá Bělá. Také řeka Žebnice r. 1213, rovněž Spréva je jméno čistě slovanské a přítok její Srebrnica je česky doložen r. 1291. Rovněž Lužické hory, jejichž jméno je původu nového z r. 1850. Jejich jižní část se asi jmenovala původně Chříby a odtud Chřibská. Rovněž hory Luž, Hvozd, Kumerské (Kumer jsou dnešní Hradčany) pohoří bylo původně Polomené hory, Ralsko, Bezděz, Vlhošť, Vrátenská hora aj. Dovolím si zde malou vsuvku k pojmenování, kdy v České Lípě a okolí iniciativou B. Kinského došlo po roce 1945 ve snaze nahradit veškeré německé názvy výhradně českými někdy i k nepřesným překladům a v několika případech i k chybnému pojmenování krajinných míst a dodnes se s tím badatelé potýkají.

V textu je uvedeno, že Cvikov byl místem původně nesoucí český název Zvíkov, ale k této změně prokazatelně po roce 1945 nedošlo a pravdivost uvedeného tvrzení nemám ověřenou. Náměstí ve Cvikově v 50. letech, které dnes už takové neuvidíme:

Poněmčování nedělo se všude stejně a ne všude týž způsobem. Pohraniční hvozd byl poněmčen nejdříve, snad bez násilí, a slovanský živel, beztak hodně řídký, brzy splynul a zanikl v přívalu německém.  Okres Dubský byl poněmčen sice nejpozději, ale za to nejdůkladněji..... Ve Vidimě se děly zápisy do knih ještě koncem 17. století česky. Při posledním sčítání (1921) bylo tam napočteno 32 Čechů a 356 Němců. Dnes jakoby v těchto krajích vůbec Čechů nebylo, vše poněmčeno. Český Kratochvíl se píše od r. 1683 Kurzweil, z Nového se stal Neuer, z Češpivy Wiltsbier, z Bejšovce Weisschowetz, atd., atd... Tato všecka jména jsou nám však dokladem pro něco jiného: není Němců ve zdejším kraji, jsou to Češi německy mluvící, Češi, kteří zapřeli rodnou matku, zapřeli vlast i národ snad z přinucení, snad z osobního prospěchu.

O slovanském původu těchto všech míst přesvědčují nás také nápisy na zvonech. Mnohé zmizely za světové války pro válečné potřeby. Na některých místech zachovány jsou zvony s čes. nápisy do dnešní doby. Tak Dolní Krupá má dva zvony s českým nápisem. V Bezdězi je nápis roztlučen kladivem, ale zachovalé části jsou slova česká. Vidim má zvon s českým nápisem z r. 1528. I zde musím poznamenat, že text vznikal v roce 1927, tedy před druhou světovou válkou, kdy mnoho dalších zvonů bylo rekvírováno pro válečné účely a s vysokou pravděpodobností ani jmenované kousky nedožily dnešních dnů - nepátral jsem po přesných údajích a je to tedy pouze můj předpoklad bez záruky.

Jeden z nejstarších kostelů v okolí je v podhradí Bezdězu z poslední čtvrtiny 12. století zasvěcený sv. Jiljí v letech 1764-69 zbarokizován:

Doslov k brožurce a Hraničářské výstavě v Mladé Boleslavi Josefa Maštálka je sice veden tehdejší situací, ale je překvapivě nadčasový a platný i v dnešní době, byť v pozměněných kulisách a poměrech. Z Textu vybírám: Tento spisek jsme vydali hlavně z důvodu, že přemnozí naši čeští lidé procházejí výstavními místnostmi bez zájmu, jako by jim nebylo známo, že e zde znázorňují poměry dvou míst strašného bojiště, kde Slovan sváděl tisícileté boje s mocným a tvrdým Germánem. Leží jaksi již v naší povaze, že neradi vzpomínáme na prožitou bídu. Ale abychom si vážili svobody tak těžce dobyté, je třeba stále si uvědomovati, v jakém ponižujícím a ničivém otroctví jsme žili a jak musíme být opatrni, abychom neklesli do poroby znovu. Nezapomínejme, co jsme zkusili! Historie nás učí, dívati se do budoucna! Výstavou chceme zejména ukázati naši hospodářskou závislost. Vždyť nemáme ani dvě procenta půdy, naši lidé jsou majiteli tří procent domů, ačkoliv je zde přes jedenáct procent Čechů. Hlavním zdrojem výživy našich pohraničních obyvatel je průmysl. Ve výstavním obvodu jsme napočetli 907 továren, ale v českých rukou je jich z toho pouze 27, což je 2,8 %. Němci jsou továrníky. Češi jsou dělníky. Poměry se neurovnají dříve, dokud zde nebude státi rovný vedle rovného. Výstava je zároveň výkřikem k českému svědomí, že ku řešení ohromné otázky našich místních menšin nestačí jen soucit dobrých českých lidí, ale že je třeba, aby sbližování s německými spoluobčany vyrostlo z důkladného studia poměrů a z praktického podnikání. Práce tato neprýští z nenávisti k Němcům, ale prostě z povinnosti, uchrániti se před zkázou. Jest nejen právem, ale i povinností každého národa, aby si chránil svou půdu a řeč. Mám-li rád svoje, nemusím ještě nenávidět jiné.